Srkám čaj a mrkám po třech studentkách z hlediště. Vyvádím je z míry, jak vyvádí z míry pohled neukotveného člověka, který netuší, co dělá. Na stěně visí zrcadlo. Sartre zrcadlo nazývá pastí. Podívám se do něj a jsem chycen. Černé tepláky, modré tričko s nápisem Italia a modré boty Nike s šedou fajfkou. Just do it. Člověk v životě improvizuje, až když selže jeho záměr. Proto improvizátor často sám sebe bezděčně prezentuje jako lůzra. Shazuje se. Je chycen v pasti toho, že chce improvizovat. Aby mohl improvizovat, musí napřed selhat.

Na pódium často vstupuje zdecimovaný předchozí snahou se na svou improvizaci připravit. Improvizace nemůže být cílem, nejde se na ni tedy ani připravit. Připravená improvizace, to by byl oxymóron. Trikem je nepřipravovat se na ni. Impro je čistá víra. V sebe, v publikum, v život. Ve slam. Otevřenost. Opuštění jistého, naučeného Já. Sebeobjevení v běhu událostí. „Abyste se našli, musíte se ztratit,“ říká Jean-Paul.


Svět oken
Z úvah mě vytrhuje Jiří Juráň. Na pódiu vzbudil pozdvižení. Dřevní naučenec neví, jak dál. Vychází teď najevo, že předstíral. Není schopný své přetvářce dostát. Není schopný jet svůj text dál ani improvizovat. Nemá momentálně vůbec žádnou tvář jako politik přistižený při převzetí úplatku. Bojuje. Zuby nehty se snaží se rozpomenout. Svět mu ale uniká.

Omlouvá se a prosí publikum o adjektiva, jaký svět to mohl být. Ve své básni mluvil zrovna o nějakých světech. Svět rostlin, svět motorů a… No tak! Publikum hází různé možnosti. „Ne, to není ono. To taky ne. Bohužel… Zkuste ještě nějaké jiné. Jak to bylo?“ marně hledá nápovědu na stropě. „Svět oken,“ ozve se z publika.

Dav se výborně baví, dupe nohama. I mě Jirka vytrhuje ze zevlu trémy do záchvatu čirého smíchu. Ani po vypršení tříminutového limitu neopouští plac, stále vzpomíná. Odchází až po tom, co z paměti vyštrachá pár veršů na vylepšení reputace. Nechtěl vařit z vody, přesto nakonec předvedl luxusní impro. Jde v něm hlavně o upřímnost. Vzpírá se jakékoli definici, protože je nerozlučně spjaté s přítomnou situací. A tu, jak známo, nejde popsat ani zrekonstruovat.

Konečně začátek
Ptám se těch tří holek, jak se jim program zatím líbí. „Moc ne. Mohla by tam být hlubší poezie. A taky víc improvizovaná,“ říká ta jedna. „Hm… Co studuješ?“ „Filosofii.“ „Já teď čtu Sartra. Bytí a nicotu.“ „Já jeho ženu. Simone de Beauvoire.“ „Tak to je haluz.“ Jí to až tak signifikantní nepřijde a já už musím. Nastal čas mého slamu, mojí nicoty. Mířím odevzdaným krokem k pódiu v tom euforickém momentu, kdy se tréma přelévá do svého předmětu, mizí v přítomnosti jako touha v slasti. Stojím před publikem, konečně jsem. Začínám slam poznatkem té feministky o absenci hloubky dnes. Polemizuju o tom, jak na porotu, když byla tak přívětivá k bezradnému Juráňovi. Co dělá výstup úspěšným? Nevím.

O pauze stojím u dámských záchodů a pozoruju lidi z první řady, jak vláční při poslechu zpěváka. „Jsem v těžké pozici teď nastoupit, protože nemám kytaru ani knír. Ani košili,“ srovnávám se s ním pak zase na pódiu. Snažím se být menší a menší, neviditelný. Pódiový projev před lidmi, komunikace s nimi, je nepopsatelný zážitek. Každý svůj pocit vnímáte tisíckrát intenzivněji. Vnímáte se v tu chvíli fakt intimně. To mě na tom baví. Mohl bych tam klidně tři minuty jen tak stát a mlčet.

Zamést mosty
„On zpíval, že za sebou někdo spálil mosty. Já chodím do sauny a tam včera někdo o někom řekl, že se hrozně změnil, že už není jako dřív. A řekl, že za sebou zametl mosty. Myslel asi spálil, ale přeřekl se. Vyjádřil opak toho, co myslel. Po zametených mostech se přece vrací ještě snadněji než po nezametených. Přesto jsem ho chápal, možná ještě líp. Slova vždycky znamenají něco jiného, než svůj doslovný význam. Proto bychom se neměli snažit říkat věci moc konkrétně.“ Co to melu? Věci bychom měli právě říkat co nejkonkrétněji – právě aby mohly znamenat něco jiného.

Vracím se do reality. V koutě u dámských záchodů ze mě cáká odplavující se adrenalin. Těsně po slamu je to nejlepší. Vychutnávám si to pěkně o samotě jako cigárko. Koukám na diváky, jak reagují na jiné aktéry. Slamy se odrážejí v jejich bezelstných tvářích. Jsou jim odkázaní na milost a nemilost. Vidím, jak je každý divák osamocený ve své subjektivitě, i když dav se projevuje pospolitě.

Účinkující si lebedí v ulitě, užívají si status objektu. Po skončení tří minut slávy se rozlévají do vzduchoprázdna. Zahajují postpřípravu – vzpomínají. V hlavě jim budou ještě dlouho znít ozvěny vlastních litanií a variace na ně, jak to mohlo být úplně jiné. Už to ale může být jenom stejné. Jinak je ale všechno neustále jiné. Pokud tě to nepoloží, užij si tu svobodu.