Marketing je, když někdo zasvěceně vábí na něco, k čemu nemá žádný vztah. Je to zlo. Já jsem menší zlo.

Po kafi nedokážu myslet. Zhltne mě vnější svět, stanu se čistě tělem. Ztratím pochyby a chovám se jako hajzl. Chovám se jako většina lidí – bezmyšlenkovitě, necitlivě, odpojeně. Nikoli většina lidí, ale lidi kolem mě. Když někdy udělám tu chybu, že si dám kafe, dám si jich deset po sobě. Je to stejné jako s pivem. Okamžitá závislost. Obojí má silný nájezd a rychlý opad. Čaj je fajn. Nástup má znatelný, ale ne vražedný. Člověka pozastaví, zpřítomní, ale neknokautuje. Dostane ho do pozorovatelského módu, vnitřek ale žije dál a s vnějškem může spolupracovat.

Čajovny se svými koberečky jsou na mě moc alternativní, rád chodím do kaváren. Rád sedím na židli. Překapávače pražených zrn vrčí, ale thé mají vždycky hnusné. Karanténa pro mě byla svým způsobem vysvobozením. Začal jsem si dělat kvalitní čaj do kvalitní termosky. Hrdlo bylo moc úzké na síto, tak jsem čaj sypal přímo dovnitř. Dal jsem si ho až večer. Soumrak je čas, kdy ožívám. Netopýři vyletí ze svých úkrytů a začnou čarovat bludné kruhy. V hlavě se mi rozběhne hlas, který píše. Komentuje, ale ne freneticky. Je pod kontrolou a zároveň volný jako oheň v ohništi. Po celodenním kultivovaném kvaltování konečně klid. Je to horké, termoska je zázrak.

Jsem natlakovaný energií, ale okolí se jevím mimo. Když mě někdo osloví, tak se zapnu, ale není to můj hlavní zájem jako u lidí, kteří jedou pivo. Popíjejí a baví se, aniž by věděli proč. Jsem tu pro druhé, ale jsem kontingentní. Můj zájem směřuje dovnitř. Tvořím myšlenky. Nespokojím se s jejich pasivním přijímáním. Nechci být ve vleku světa. Chci ho tvořit tím, jak ho vidím. A to je kámen úrazu. Vidím, že se svět čím dál víc oddává potlačování myšlení. Lidi to považují za správné. Myšlení je pro ně škodlivé. Pro mě je myšlení víra. Netvrdím, že správná. Člověk musí být volný. Nikdo mu nesmí předem určovat, na co má přicházet. Ani on sám. Bloumám. Dumám. Čerpám z momentálního obrazu. Popisuju jednotlivosti. Chápu.

Bretaňská transcendence
Kafe může působit očistně. Ve smyslu očistce. Mám po něm takovou neurotenzi, že když to skončí, cítím se jako znovuzrozený. Čaj, to je vyplouvání na povrch. True flow. Byly časy, kdy „kafe made my day“. V šestnácti jsem trávil léto na chatě. Na vízo jsem dostal bůra z deskriptivní geometrie, takže jsem se měl pilně učit. V půlce prázdnin jsem se na Kanárech seznámil s Francouzkou Julie. Po návratu jsem snil o tom, že za ní zdrhnu do Bretaně. Svůj eskejp jsem podmínil tím, že neudělám reparát.

Testosteron tekl proudem. V pubertě má jeho nadprodukce jedinci dodat kuráž opustit rodinu, aby se zamezilo incestu. Na chatě jsem si každé ráno udělal kafe a pustil si třetí antologii Beatles začínající sitárem George Harrisona ve Within You Without You a pokračující rytmickou groteskou You Know My Name (Look Up My Number). Obcházel jsem záhony, trhal kytkám uschlé květy a zpíval. Parádní mánie. Jednu holku jsem chytil za ruku. Prodával jsem věci do antikvariátu, abych ušetřil na bus. Čerpal jsem z bretaňské transcendence vesmírnou energii.

Ten reparát jsem udělal. Učitelka, která mě nechala rupnout, odešla ze třídy. Nahradil ji učitel, který, když jsem se ozval, že jsem hotový, se podíval na papír a řekl: „Tady to máš špatně, ta přímka má vést sem.“ „Já už to nechám tak,“ mával jsem rukou. „Ne, vygumuj to. No… Tady ti teď vznikl stopník, takže to spojíš sem a získáš…“ Díky němu jsem prolezl. Postoupil jsem do druhého ročníku. Sen zůstal snem. Propásl jsem své určení. Nadchl jsem se pro učení nepředurčenosti.


Mezi vědomím a poznáním
Teď jsem jako ti politici – nemám vizi. S Julie jsem se setkal o osm let později. Byla to jen připomínka někdejší prohry. Mohli jsme všechno, ale už to bylo k ničemu. Přestala být akvabela a začala dělat judo. „We know our fate so let’s go straight,“ řekl jsem jí. Byla zhrzená, vážila za mnou tisíc kilometrů. Od té doby nade vším mávám rukou. Pořád je tu naděje kofeinu. Falešná. Zvnějšnění, které poskytuje, je chabou náhražkou inkarnace. Zvnějšnění zařídí externí drogy, ale inkarnaci jen hormony na hlavní úvazek – cíl. Dohromady to jde super – mít cíl a pomoct si k němu. Ale jakmile jedno odpadne, je po všem.

Marně hledám spasitele svého strachu, abych mu mohl podlehnout. Spisovatele. Uhýbám pohledu svědomí. Všechno, co se děje, je pravda. Buď mám slovo, nebo cestu. Minulost, nebo budoucnost. Přítomnost není. Jen fascinace. Když něco neudělám, mám z toho stejně dobrý pocit, jako když to udělám. Nemůžu se na nic soustředit, protože ve všem vidím něco jiného, než to je. Právě tím to vždycky je – něčím jiným. Mám recht. Nevím, jak to je. Ale vím kam.