Co říct k tomuto článku. Snad jen to, že obdobně jako mé předchozí texty, nebude mít pouze jedno téma. Jedná se o klubko různých myšlenek, které se navzájem potkávají, aby se propletly a zároveň aby se v ten samý moment od sebe oddělily a již se nikdy nesetkaly. Je to nástřel jednotlivých motivů a rysů, které vyvstávají z proudu vědomí objevujících se na téma měsíčníku, jímž je intuice. A právě na tu a na několik konceptů s ní spojených se soustředí tento text. Všechnu moc intuici!

Co znamená rozhodovat se dle intuice? Omezený čas i prostor na psaní funguje jako katalyzátor samotného procesu, během něhož text vzniká. Pod tlakem se rodí to nejlepší. Nejsladší šťáva vytéká teprve tehdy, když jsou hrozny drceny. Pokud nemůžeme jako lidé, kteří špiníme krásu bílého papíru neohrabaností slov, spoléhat na specificky subjektivní vidění světa, pokud mu z jakéhokoliv důvodu nemůžeme nadále důvěřovat, neměli bychom odložit psací potřeby a ponechat tvorbu nových světů, jak psaní nazývá Bohumil Doležel, někomu povolanějšímu? Klame nás v tento okamžik intuice, anebo je to právě ona, tichá síla, která nás podvědomě upozorňuje na zákoutí vlastních možností svázaných hranicemi vnímání, které navíc nemáme pevně ve svých rukách a které nám tak unikají mezi prsty oněch rukou?

Šestý smysl jako ezo
Nezbytnost reflexe je téma, které se v mých textech pro Artikl objevuje pravidelně, a to především ve smyslu mít náhled na vlastní tvorbu, ať už literární, či jakkoliv jinak orientovanou, v každém případě však uměleckou. Jak ale nahlížet na něco, v co se musíme postupně naučit věřit, aby to celé někam směřovalo, tedy ubíralo se smysluplným směrem a třeba také i k cíli. Nezhroutí se celá stavba myšlenkového kontextu, když do ní zahrneme intuici jako něco, co funguje na bázi ezoterického šestého smyslu? Avšak lze o tom prohlásit, že to skutečně funguje a že to je matoucí.

Co je na tom nejpodstatnější: když na konci dne můžeme směle a s úsměvem na tváři prohlásit, že jen díky tomuto prvku nenáhodné náhody jsme přežili další den a plni uvnitř dřímajícího údivu usínáme, abychom prožili noc naplněnou až po okraj sny, po nichž následuje den otevřený novým zážitkům a holé skutečnosti.

V současné epoše, či přesněji řečeno epistémé, jak jednotlivá období myšlenkového diskurzu poznání označuje Michel Foucault, dominuje ratio, tedy na rozumu zcela vystavěná představa vidění světa, jenž je právě perspektivou rozumu jakožto základního stavebního kamene poznání, o němž se v podstatě nepochybuje. Jelikož premisy a axiomy fungují v rámci a uvnitř myšlenkové mřížky dané epistémy, hraje pojem intuice zásadní roli, poněvadž jej nedokáže soudobá vědecká metoda ovládající a určující současnost právě pomocí ratia vysvětlit. Abychom jej přeci nějak popsali, uchylujeme se k deskripcím, kterých jsem koneckonců použil i já v předchozím textu, což je vlastně důkaz toho, že nelze překročit hranice právě dominující epistémy. Okraje a extrémy bývají pro zkoumání daného fenoménu tím krystalicky nejzářivějším laboratorním prostředím.

Dominující ratio
Označujeme intuici více či méně pejorativně myšleným adjektivem ezoterické kategorie. Jedná se tedy v tomto diskurzu o jakési instinktivní, tedy smyslově zabarvené poznání či spíše o samotný přístup k tomuto poznání. Běžnými pojmy, běžnými opět myslím právě pro náš konkrétní a kontextuální systém, nevysvětlitelné či nepopsatelné vnuknutí překračující racionální náhled, kterým jsme vědomě, či mnohem častěji nevědomě zcela svázáni a omezeni. Typickým znakem tohoto přístupu je punktuálnost, jak to nazývá Roland Barthes, náhlé prokmitnutí, záchvěv pochopení výseku reality, které se nám jeví jako naprosto nereálné, avšak zároveň o něm – právě intuitivně – můžeme prohlásit, že je zcela jistě skutečné, opravdové a v konečném důsledku i pravdivé.

Fenomenoložka Anna Hogenová o této skutečnosti v návaznosti na německé filozofy hovoří jako o zablesknutí, ve kterém vše najednou dává smysl, stává se absolutním. Zároveň však nikdy nemůže nabýt formy něčeho hmatatelného, jazykově popsatelného, jelikož se nejedná o nic jsoucího, je mnohem blíže platónské ideji.

Oka-mžiky, záchvěvy a blesky absolutna
Intuice je elegantní pojem, pod který se schová mnohé. Významným způsobem se podílí na utváření tajemných okamžiků, spíše skutečně oka-mžiků, a situací v životě, mnoha způsoby, avšak nikdy, a to je zcela zásadní, ne ve své úplnosti, nezbadatelnosti, neuchopitelnosti. Už je to nějaký pátek, co jsem odešel ze základní školy, ale dodnes si pamatuji, jak jednu z mnoha hodin předmětu nesoucí vzletný název Občanská výchova pro nemoc učitelky suploval ředitel školy. Celou hodinu jsme se bavili o umění. Nikdo z nás tehdy nebyl s to uchopit myšlenky, které rozvíjela pro mne tenkrát největší autorita učitelského sboru. V srdci a v mysli mi současně utkvěla jeho poslední věta, kterou shrnul svůj výklad a kterou si dovoluji neuměle parafrázovat. „Největší umění v životě však spočívá v tom, nedělat si hlavu z toho, co nás přesahuje, čemu nemůžeme porozumět. Stačí se na to dívat a fascinovaně přihlížet.“ Je to skutečně největší umění? Není právě ona neuchopitelnost to, co posouvá lidskost na polobožskou úroveň, jelikož lidské bytosti zkrátka nestačí málo, ale míří výš, za absolutnem, táže se po původu a po smyslu bytí? Fascinovaně přihlížet a smířlivým tichem vycházejícím z úst se nechat uchlácholit před usnutím.

Intuice si vystačí sama o sobě a my se jí musíme naučit důvěřovat. Čímž se punktuálním obloukem vracím na začátek textu. Steve Jobs ve své řeči, kterou pronesl před čerstvě promujícími studenty stanfordské univerzity, říkal, že je důležité v životě nalézt něco, cokoliv, v co je niterně nutné uvěřit, na co spoléhat. Nebylo by krásné, kdyby to něco byla neuchopitelná a proto tolik podceňovaná intuice, jíž sice lze popsat, ale nelze ji beze zbytku vysvětlit?