Víš to? To o těch hvězdách? To, co právě teď vidíme na obloze, neexistuje. Například z druhé nejbližší dorazí světlo k nám za víc jak čtyři roky. To znamená, že některé z nich mohly zkolabovat v černé díry a v tuto chvíli žádné světlo nevyzařují.

To je něco jako lidi… Člověk si zajišťuje nesmrtelnost, touží po statusu, který by mohl být pojmenován výrazem „stálice“. Ten se používal pro označení hvězd dříve. Implikuje stálost, problémem však je, že za několik miliard let zanikneme podobně jako ta žhavá tělesa. Zcela. Takže ona „nesmrtelnost“ ve vzpomínkách blízkých nebo naše tvář otisknutá v kulturním dědictví, silný příběh, kult, Karel, mýtus, výživa smyslu budou pryč. Už jsme dávno mrtví, ale světlo září dál. To je fajn. Kouříme na bálkóně v kopcích Prahy a můj přítel připodobňuje hlemýždí život tomu lidskému, v kontextu vesmíru mají podobnou relevanci. Tak ubal další. Vyluč škodlivé látky, vyzvracej depresi, už jsme tu nějakou dobu v novém roce a pachuť ze silvestra pořád neodeznívá. Ale necháme si narůst kníry a zbytek fejkového šampaňského vylijeme do záchodu spolu s prášky na spaní.

Vyprahlost „kulturního člověka“
Věřili byste, že takové komerční představení ve Studiu dva, kde se moje babička smála, až se za břicho popadala, může být na podobné úrovni jako nepovedená travesty show v průměrném pražském gay klubu? Obě místa jsou narvaná návštěvníky, jen v prvním případě se můžete považovat za „kulturního člověka“, pumpovat si status. Můj báječný rozvod si ve třetí dekádě 21. století získává divácké výbuchy smíchu na základě laciné karikatury cizího přízvuku. Vtip se opakuje v obměněné variantě hned několikrát – v souvislosti se ženou s asijským příjmením, poté německým, samozřejmě také ukrajinským/ruským křestním jménem (jak jinak než v roli uklízečky), a „teplého“ vyjadřování kamaráda hlavní postavy se všemi potřebnými zdrobnělinami. Hahaha. Vyprávím o tomhle prozření, že sociální bubliny jsou hodně něco (s algoritmem rekonstrující Jolandu řečeno), a odpovědí je mi otázka: „Je tahle travesty show aspoň horší než to představení?“ Odpovídám záporně a objednávám si teplé negroni v plastové koktejlové „skleničce“, přičemž se snažím pochopit důvod mělké improvizace založené na vulgárních výrazech a vyptávání se diváků, odkud jsou. Nalepeni na gay videu hodnotíme jeho kvalitu z několika perspektiv a koupeme se v bezvadné lacinosti hlemýždí všednosti. Moje přerostlé ego se v ní krásně rozpustí. Je hezké se kritikou jiných dotknout svého tonoucího sebevědomí, doufat v podání ruky a ve skutečnosti vědět, že to zůstane u pohlazení. Hejtem samotným se dopouštet toho, co je druhým vyčítáno. Roztomilá symetrie. Neříká se tomu pokrytectví?

Mere exposure effect, anebo taky ne
Trapový track se mi dostává pod kůži každou sobotu, kdy jsem sama doma, nemám nikoho. A nebudu mít. Máš se? Jo. Pořád dokola, celý večer tu stejnou píseň bez hlubšího významu, drogy a peníze, a já obdivuju špatně snesitelnou lehkost, s jakou se dá umírat. Hloubku si člověk najde. Musíme si ale hudební piece pustit několikrát, aby se napojil na naše emoce, které při každém dalším poslechu již budeme s libostí reflektovat. Hudební legendy na konzertech hrají ty nejznámější písničky, jsou totiž nejžádanější. Potvrzení očekávání, nic nového, způsob jak se pohroužit do slevy na ceně, za kterou se dáme s úsměvem koupit. Mere exposure effect. Proto se sobě líbíme víc v zrcadle než na fotkách. V zrcadle se pozorujeme častěji, minimálně při čištění zubů dvakrát denně. Když si uděláme selfíčko, nelíbí se nám rozložení obličeje, protože je opačné než v zrcadlovém odraze, a tak musíme přistoupit k rozmanitým duckfa­ceovým technikám. Říkali to na YouTube.

Někde může mít ale opakované vystavení se určitému fenoménu opačný efekt. Přehlceni politickou korektností? Pak se vyhýbejte všem problémům světa, protože vy se přece chováte správně a nebudete nic řešit. Konec. Tečka. Výstava Not Without Joy v Galerii Rudolfinum nepovrchově tematizuje rasismus. Její součástí je katalog s texty důsledně snímajícími vrstvy zkratkovitých významů, které na pojmu „rasismus“ ulpěly. Referuju o tom blízkému příteli, odpověď je nasnadě. Nepůjde tam, protože lidi různých barev pleti respektuje. Tím mi pochopitelně narušil můj předpoklad, že výstava není cílena především na rasistické publikum. Ať už jste politickou korektností unaveni sebevíc, doporučuju ji navštívit. Možná právě pro to vyčerpání načerpat svou mysl novými obsahy.

Ždímat koncepty do neexistujícího dna
Je krásné být simulakrem. Když neseženeš krevety v Albertu, budou v Makru. Kvalitní jako majonéza z podestýlkového chovu kuřat. Jako bio tráva. Co je původní stav mysli? Jestli ten dětský, neovlivněný společenskými roubíky a korzety, tak mi to ještě podej. Odpor vůči všemu komerčnímu je taky něco umělého, opozice. Jako bychom neznali Hegelovu dialektiku. Dialektiku kohokoliv. Stále ale můžeme mít ideály, ždímat koncepty do neexistujícího dna. Přicházet na to, co je láska, pravda, život nebo bytí. Tady se opravdu jedná o ryzí touhu po podstatě. Není to jako žízeň po úniku, citech nebo životním naplnění. Vlastně se zdá, že v tomto případě se nejedná o nic sobeckého. Můžeme si jen vybrat, zda jsme v postoji zainteresovaném v životě podle Heideggera, nebo naopak podle Husserla. Já se kloním k tomu pojetí, podle nějž se k životu, smyslu a bytí vztahujeme jako bytosti, kterým na těchto konstantách neústupně záleží, které jsou v nich involvovány a s ryzí niterností na nich lpějí. V každém případě se jedná o pohon, naprosto bezprecedentní, něco přirozeného, bezprostředního, prostě v tom pokračovat, prostě to dělat.

Není to track v loopu, jde o původnost. Nemusíme filtrovat, vůle je čistá sama o sobě. Není to jednotlivý příděl, je to soustavnost. Kontinuum je rozloha, jak píše Jan Patočka v dopise Václavu Richterovi: „Ale co je pohyb? Změna místa v prostoru, změna argumentů ve schématu.“ To by šlo zarapovat do trapových hajtek. A znělo by to cool. Jenomže o to nejde, jde o věcnost, se kterou je třeba k prostoru a času přistupovat. Pokud tu smyčku vypneš, otevírá se ticho jako naprosto nová dimenze. Po týdnu, co v té písničce spíš a doprovází každý tvůj krok, je ticho luxusem. V pozadí není ani jeden hlas, co ti určuje rytmus těla, ovlivnuje, jak se vlníš do rytmu, nemusíš analyzovat, stačí to cítit. Se vcítit. Ponořit se a pak ticho, možnost předplatného pro otroka sociálních sítí. Vzala jsem si hořký sirup proti bolesti hladkého svalstva, to je to, které neovládneš pouhou intencí. Voda, kterou jsem ho zapíjela, byla tak sladká. Co když milovníci chilli papriček prostě jen zbožňují ten okamžik, kdy ta bolestná palčivost skončí? Líbilo by se mi, kdyby tomu tak bylo. Abstinence proto, abys pak cítil opilost. Ach tak, to je přínos únorového půstu. Konečně pocítíš chutě. Tak zůstaň clean a clear od zábavy pro buržoazii, která přináší pocit významnosti. Yzomandias říká, že život má placený úseky, já říkám, že karma je zdarma. A nemyslíme to vážně. K čemu ale to všechno, pokud jsme ve skutečnosti něco jako šneci?