V únorovém vydání Artiklu se věnujeme tématu Velkorysost. Jestli se tento pojem stal už jen přídavným jménem nebo jeho obsah následuje i jednání, je hodné k zamyšlení. Izraelský spisovatel Amos Oz ji rozhodně nepropojuje s láskou, naproti tomu Ronald Reagan, americký prezident, spolu s doporučením žít jednoduše, ale milovat velkoryse, si tímto obratem získal četnou pozornost. Izraelský král Šalamoun rovně za velkorysost sliboval velkorysost a George Orwell drsně konstatoval, že velkorysost je nesnášena stejně jako mrzkost, vděčnost je nenáviděna stejně jako nevděčnost a to v důsledku právě nesmírné přecitlivělosti z následků bezpečného a civilizovaného života. Velkorysost je slovem opojným, činy jsou mu ale častokrát vzdálenější. Rozhodně tento pojem umí zaujmout, svést na svou stranu a charakteru svého posluchače vykouzlit lepší auru. Opojit ostatní velikostí. Velkorysost se ze slovníku nevytratila, je ale stále přítomna i v činech? Možná už v knize Tři kamarádi odpověděl Erich Maria Remarque: „Pokud jde o úmysl, je člověk vždycky velkorysý. Ale má-li jej uskutečnit, je to jiné. V tom tkví jeho kouzlo“. A jestli Remarque mluvil o kouzlu velkorysosti nebo člověka a jeho nevyzpytatelnosti, nechme klidně otevřené.