Je kritika znakem velkorysosti, nebo naopak malověrnosti?

Pokoj je malý, spíš taková komora. Je v něm jen jedna postel. Holku jsem už pár neděl neviděl ani z vlaku. Postel je úzká, ležíme naňahňaní. „Mám na tebe šahat?“ „Jak chceš.“ Zrovna jsem dočetl krišňáckou knížku ve které píšou, že nesezdaný sex bez účelu plození dítěte je vstupenkou do pekla. Co se týče duchovního života, mělo by to být selhání číslo jedna. Ale žijeme ve střední Evropě, jak říká jeden kámoš.

Má kozy jako vozy a prdel jako trdelník. Krev a mlíko. V přítmí své cimry se rozplývá pod rukama. Hnětu ji jako sochař. Převracím ji na posteli jako palačinku. Bahním se ve vlhku mezi jejími stehny a slyším steny, které jsem dlouho neslyšel. Připadám si jako stvořitel. Tvořím rozkoš, nejvyšší umění. Brzy se vyprázdním a spadnou ze mě všechny emoce. Prázdnota je smysl života. Od hmoty, od slov. Ležím, dýchám. Jdu se osprchovat a beru s sebou zašněrovaný kondom, abych ho vyhodil. Když se vrátím do postele, v koupelně se znova rozsvítí. „Ježiš, já jsem ten kondáč nechal na umyvadle.“ „Ta holka se sem zrovna nastěhovala…“

Neusnu, brzy vyrazím na vlak do Prahy. Beru prázdné kupé a zatáhnu závěs. To je dvojsečná zbraň, závěs vždycky odhrne největší asociál. Do další stanice mám jistotu samoty. Moje myšlenky se můžou pěkně rozprostřít. Na další stanici vstoupí podle očekávání typus s lahváčem. Pak taky drobná bloncka. Sedne si k oknu naproti mně, otevře notebook, pustí seriál a rozpustile se uchichtává. Chlápek stoicky ucucává lahváč a já sleduju vysmátou kost. Problém je, že neví, kdo jsem. Neví, že jsem slamer.



Randel Mc Murphy
Fatalus vždycky lidem vleze do hlavy a začne tam nepokrytě onanovat. Dokáže to vyhrotit. Když ho vyhlašovali jako vítěze, tvářil se, jako by nešlo o něj. Sedím u stolu sám se svým čajem a nemyslím na nic, než příštích pár vteřin. Pokouší se o mě spánek. Překvapí mě, když si ke mně přisedne. „Co teďka čteš, Normane?“ „Životopis Woodyho Allena.“ „Toho miluju. Jeho povídky mě hodně inspirovaly.“ „Myslím, že Allenova rozpolcenost mezi malomocností a hrdostí definuje slam.“ „No jo, to mě nenapadlo.“

„Čau Normane,“ přisedne k nám Matěj Kýval, „jak se máš?“ Jeho vlezlá pohodovost zabíjí mou pohotovost. „Dobře. Asi líp, než většina lidí.“ „Co to prosím tě bylo s tím článkem v Hadru?“ ptá se mě tónem rodiče, který je shovívavý k děcku, které smaží. Myslí asi to, že jsem slam nazval estrádním hybridem a jeho protagonisty manickými šašky. „Takový flusanec,“ říká Kýval. Naklání se ke mně až příliš důvěrně. Fatalus hledí jako Tutanchamon. „Člověk na to musí jít trochu bojovně, aby vůbec něco napsal,“ reprodukuju Bukowského. „Já to takhle nemám,“ ozve se Fatalus, „není to náhodou tím, že jsi neúspěšný slamer?“

To „neúspěšný slamer“ vysloví jako ustálené slovní spojení, něco jako Malá Fatra. Tváří se, že uhodil hřebíček na hlavičku. „Kritiku potřebujeme,“ pokračuje Kýval, „ale musí se dělat pořádně.“ Rozebírá můj argument, že slam je lidový, zatímco poezie intimní, a tak spolu nemají co do činění. „Vždyť i slam se dá napsat intimně,“ uzavírá. „Vlastně dá,“ souhlasím po chvíli. „No vidíš.“

„A proč ty neděláš slam podle té svojí představy?“ ptá se mě Fatalus. „Dělám.“ Svorně se zasmějí. „Aspoň jsem to zkusil, jak říká Randel Mc Murphy v Přeletu nad kukaččím hnízdem.“ Fatalus mou citaci uznává neznatelným pohybem hlavy. „Proč se ten žánr místo kritizování radši nesnažíš posunout někam dál?“ ptá se Kýval. „Na žánr mrdám,“ zamumlám. „Prosím?“ nerozumí. Fatalus pobaveně čeká, až to zopakuju. Musím si dát záležet, abych se nepřeřekl: „Na žánr mrdám.“

Rozhodnutí pro náhodu
„Ahoj, můžu přisednout?“ Někdy to ze mě prostě vyletí. Rozhodila rukama, jako že jí to tam nepatří a přívětivě se usmála. Při tom gestu jsem zachytil, že na levé ruce má vytetovaný petrklíč. Její nejoblíbenější květina. Řekl jsem jí, že vypadá jako víla. Nic na to neřekla. Zamindrákovaná, ale nehledající sebepotvrzení v cizích očích. Nebo aspoň ne v těch mých. Dalo se s ní povídat.

Posílal jsem jí svoje deníky. Říkala, že je skvělé ztratit se v cizím životě. Prý se v mých slovech vždycky ztratí, ale má to ráda. Jednou jsem jí napsal, ať přijede na slam do Veselí a ona přijela. Nějaká holka mě pak oslovila a lichotila mi a já jsem se s ní ochotně zakecal a přitom viděl, jak mě ona bezradně sleduje zpovzdálí a neví, kam se vrtnout. V tu chvíli jsem se pro ni nerozhodl. Rozhodl jsem se pro náhodu. Časem jsem poznal, že rozhodnout se pro náhodu je oxymóron.