V okamžiku, kdy se marně pokouším se soustředit na únorový text Artiklu na téma velkorysost, nad hlavou se klene modrá lednová obloha posetá bílými obláčky. Popíjím kávu s mlékem a kouřím několikátou cigaretu, ačkoli jsem si alespoň stokrát říkala, jak by bylo skvělé přestat. Nebýt na ničem závislá, na kávě, cigaretách, odpovědích na e-maily.

Zatímco se smráká, mé kroky míří do kina Ponrepo, pojmenovaného na počest kouzelníka a eskamotéra Viktora Ponrepa. Právě teď je tam zajímavá výstava fotek Vlasty Vintra. Hra světla a stínů v černobílých obrazech zachycujících věčnost pomíjivého okamžiku. Dávám si dvojku červeného Fangala a naslouchám živému hovoru mladých lidí, kteří, podobně jako kdysi my za studií, se v hloučcích dohadují o hudbě, nebo si přitakávají, a to vše v ovzduší prostoru bývalé Státní bezpečnosti, kde probíhala tvrdá vyšetřování a mučení vězňů a který roku 1965 obsadil Filmový národní archiv a vtiskl tomuto místu zcela nový punc. Se zájmem se dívám na program. Od konce ledna a po celý únor zde bude probíhat pásmo filmů Piera Paola Pasoliniho, básníka a filozofa, který se již v první polovině dvacátého století hlásil k homosexuální orientaci a v roce 1975 byl brutálně zavražděn.

Objednávám si další sklenici Fangala, je těžké a sladké, pomalu vtéká do žaludku a zahřívá mi tělo. Nemohu si vzpomenout na název značky, nabízí se zvukově podobné slovo farfadet, ve francouzštině rarach. Ono to má co do významu blízko. Ve víně je sice pravda, ale může se v něm skrývat i démon a je snadné spadnout do léčky obdobně jako v Nikdykde Neila Gaimana…

S myšlenkami na román vycházím z kavárny, procházím Husovou, Zlatou a Jilskou na Malé náměstí a pak na Staroměstské náměstí. Nikde ani živáčka. Potemnělé pražské ulice získávají rozměr Podlondýna, okna zírají do prázdných ulic, ve vzduchu je cítit vlhkost a chlad.

Přemítám nad pojmem velkorysost. Velkorysost, velký rys, výrazný, vznešený rys naší povahy, který povznáší obyčejného smrtelníka mezi vznešené. Ale jak píše v jedné ze svých básní Marina Cvětajevová, „králové většinou nevědí, že jsou králi“. Řekla bych, že právě v tom spočívá podstata toho slova, být štědrými, aniž bychom si to uvědomovali. Velkorysý je velkorysým nazýván, aniž by se za něj sám považoval.

Bloumám ulicemi a pak nasedám na tramvaj, veze mne až domů, kde jen květiny mlčky zpívají své písně, balady o dávném, minulém, prožitém, o naději, o slunci a měsíci, o probdělých nocích. Zapaluji svíčku a pak cigaretu. Naproti zhaslo poslední okno. Blíží se ráno, zatím ještě tmavé, skoro černé. Opravdu je před úsvitem největší tma, kterou prolomí jen zpěv prvního kosa. Ale to už mne unáší vzpomínky na kvetoucí jabloň na vsi, pod kterou ležím ve šťavnaté zelené trávě a dívám se do tyrkysové oblohy.