Propíjím se do vesmíru, do uzavřenosti. Žebra praskají, prsní svaly se nadýmají, nebo spíš s nimi sousedící měšce. Láme se klasický prostor, ustupuje a jeho útržky mě svědí jen u konečků prstů, než se vznesu do bezhmotí.

Srdce tepe dvěma sty úderů za minutu. Jsem v instituci železných oltářů se zrcadly nasvícenými tak, aby vyřezaly z lidské masy kubistickou sochu. Bez toho pocitu rozevření srdce už nedokážu být. Je doba, ve které není bezpečné se otevírat, soutěž tu byla vždycky, ale teď jsou slabosti vyloženě na prodej. A tak člověk hledá kompenzaci, touží otevřít se alespoň sám sobě, i když je učen, že jistá část jeho osobnosti je jeho vlastním nepřítelem. Že ve rčení člověk člověku vlkem zastupuje všechny tři subjekty. Nemohu vynechat Hes­seho Stepního vlka a v tuto chvíli už ani myšlenku na touto knihou inspirovaný, ale zcela svébytně pojatý film kazašského režiséra Adilkhana Yerzhanova Steppenwolf (2024). Divokost versus kultivovanost, nonkonformismus versus maloměšťáctví, co je „špatné“, a co „dobré“? Čeho je třeba se zbavit? Koho zabít, a koho si nechat? Kompenzacemi těchto útrpných dialogů mohou být všemožné substance, ale jak jsem nedávno zjistila, také příliš dlouhý pobyt v sauně, přepínání sil při kardiosportu nebo jisté dechové techniky.

Propletenost jednotlivostí světa
Nepřeji si ale rozebírat závislost v tomto ohledu, dnešní esej má téma interdependence, do češtiny obtížně přeložitelného anglického pojmu tvořeného částmi: inter = mezi sebou, vzájemně a dependence = závislost. Já ji používám ve významu propletenosti jednotlivostí světa – lidí, zvířat, procesů, událostí, mikroorganismů – která se vyznačuje závislostí všeho na všem. Původně byla teorie interdependence vytvořena k popisu mezilidských vztahů, kdy upozorňovala na to, jak jsou lidé na sobě navzájem závislí. Tak vyvrací neoliberální mýtus o nezávislém individuu a jeho hlavní tezi, že každý si může za vše sám a má neomezenou moc cokoli ve svém životě změnit. A také víru, že by se měl každý soustředit výhradně sám na sebe, což má pak i politické či právní důsledky, například v chápání péče jako podřadné práce. V rámci posthumanistických konceptů, které odmítají chápat člověka jako centrum nebo vládce přírody, je tato vzájemná závislost rozšířena i na oblast mimo lidské bytosti, respektive lidská interdependence zahrnuje i ne-lidské entity. Už zde si můžeme všimnout paradoxu spočívajícího v rozdělování „lidského“ a „nelidského“, který poslouží jako odrazový můstek pro osvětlení interdependence.

Člověk, nebo stroj?
Moje nohy kmitají, aby rozpohybovaly sportovní stroj a udržovaly určitou rychlost, nebo ji dokonce akcelerovaly. Ruce se snaží nohám odlehčit vyvíjením tlaku na horní část stroje. V žilách zběsile pumpuje krev do srdce, přenášejí ji červené krvinky. Zrychlený dech, uvolňování adrenalinu. Bez svalových buněk, které obsahují aktin a myosin, bílkoviny umožňující kontrakci a relaxaci svalu, bych nebyla pohybu schopná. Mozek řídí pohyb pomocí nervových buněk, které přenášejí elektrické signály do svalů. Plíce jsou vystlány alveolárními buňkami, které umožňují výměnu kyslíku a oxidu uhličitého. Bez nich bych nemohla efektivně dýchat a udržet dlouhodobý výkon.

Jsem soustavou obrovského množství malých a vzájemně propojených entit, jejichž prostřednictvím jsou umožněny chemické, biologické a fyzikální děje. V mém těle žijí miliardy bakterií, které pomáhají se zpracováním živin a posilují imunitu, což ovlivňuje energii, kterou jsem schopná pro trénink využít. Nejsem jen člověk na stroji, ale také komplexní systém neustále komunikujících živých a neživých struktur. Jsou bakterie nebo kyslík tedy něco mimo-lidského, pokud jsou mojí součástí a mohu díky nim jako člověk existovat? A co atomy uhlíku, kyslíku, vodíku, dusíku a dalších prvků, které se spojují do molekul, bez kterých by buňky neexistovaly?

Sebetvorba
Tento popis nás však nutně nenabádá k tomu chápat člověka jako tělo a tělo jako prostý mechanismus, stroj. A to pokud do interdependence zahrneme sebetvorbu, tzv. autopoiesis (z řeckého: auto = vlastní, poiesis = tvorba), která odkazuje ke vzniku a udržování živých organismů vlastní tvorbou svých částí. Pojem autopoiesis zavedli v 70. letech chilští biologové a filozofové Francisco Varela a Humberto Maturana, aby popsali samoorganizující se systémy, které si samy udržují svou strukturu a funkci. Například buňka je autopoietický systém, protože neustále obnovuje vlastní složky. Na první pohled by se zdálo, že teorie autopoiesis může vyvracet interdependenci tím, že tvrdí, že živé systémy jsou samostatně existující a nejsou závislé na ničem jiném než na vlastní organizaci. Pokud bychom vzali buňku jako absolutně soběstačnou jednotku, mohla by se zdát nezávislá na jiných buňkách nebo prostředí.

Autopoiesis však neznamená, že je systém zcela izolovaný – stále potřebuje živiny a podněty z prostředí. I když se organizace systému vytváří zevnitř, tato organizace je stále závislá na vnějších podmínkách. Ve skutečnosti se spíše doplňují. Autopoiesis vysvětluje vnitřní organizaci, zatímco interdependence ukazuje, jak jsou tyto systémy propojené s jinými. Takže autopoiesis nevyvrací interdependenci, ale pouze posouvá pohled na to, jak vnitřní organizace funguje uvnitř širší sítě závislostí.

Subjektivitou k pochopení života
Na rozdíl od tradiční kognitivní vědy, která přisuzuje myšlení hlavně lidem (nebo alespoň nervové soustavě), estonský profesor biosémiotiky Kalevi Kull vidí znakové procesy jako něco, co existuje v celé přírodě – rostliny, houby, bakterie, všechny organismy nějak „čtou“ své prostředí a reagují na něj. Každá živá bytost – od bakterií po člověka – vnímá a zpracovává znaky svého prostředí, a tím se orientuje v realitě. Na rozdíl od tradiční biologie, která pojímá fungování organismů na základě příčiny a následku, biosémiotika chápe i mimo-lidskou říši jako oblast významu, hodnoty, zkušenosti, niternosti – subjektivity, která již není chápána jako něco odděleného od hmoty. Biosémiotika chápe subjektivitu jako nezbytnou pro vysvětlení života jako takového. Její přehlížení a tradiční vědecké lpění na objektivitě podle ní znemožňuje pochopení života, a naopak slepě sleduje linii mechanistického pojetí organismů.

Čekám, než vybuchnu, než mi pukne srdce a rozdrobím se na milion střípků, které ukážou, že pouhý součet částí netvoří celek, integrovanou bytost, mě. Rozpouštím se v čase, prostor ztrácí okraje, o které by se mysl dokázala zachytit. Jen dál padá. Vznáším se každým oddělením svých plosek od šlapek, které mi zároveň tuto levitaci umožňují. Cynické rozbory reality už mě nebaví – nemusím řešit, zda odpovím správně nebo zajímavě. Otázky jsou zcela nerelevantní stejně jako hypotetické odpovědi. Ignoruju vrstvy své osobnosti, které Hesse umí tak krásně rozebrat, naznačit, podstrčit. Myšlenky se dávno roztekly, jejich ostré hrany se rozleptávají, zůstává jen cítění. Srdce pumpuje dál, a to mi stačí. To je víc než dost.