Když jde člověk k psychologovi, tak by mu neměl všechno žrát, stejně jako on nebude všechno žrát jemu. Měla by to být rovnocenná spolupráce. To, že jsem paranoidní, neznamená, že po mně nejdou.

Mr. Coffee je podnik s fairtradovou atmosférou zapadlý v oprýskaném vnitrobloku. Je to proslulá prodejna exotického zrna, ale nedávno z něj udělali taky kavárnu. Ještě se to nerozkřiklo. Těžím z toho pod lustrem štědře osvětlujícím stůl s pihovatou aloe vera. Čtu Sociopata odvedle od Marthy Stoutové. Nerušeně přemýšlím, jestli nejsem sociopat. Indicie by tu byly. Nejde zrovna o nejperspektivnější diagnózu, ale kdybych šel na kvalitní kognitivně-behaviorální terapii, možná bych se v tom ještě mohl naučit chodit a přestat se plížit kanálama.

„Bych si zašukal,“ povzdychnu si v noci do telefonu kamarádce, která se zrovna šprtá na státnice v oboru psychologie. Sociopati mají zvýšenou potřebu stimulace. „Já taky,“ odpoví. „A užs’ šukala?“ „Ne.“ Je křesťanka, plánuje to až po svatbě. „Jak teda můžeš vědět, že by sis zašukala?“ „Můžu chtít sex, i když jsem ho ještě neměla. Chtít být doktorkou taky můžu, i když na to teprve studuju, ne?“ „Já jenom, že nemůžeš vědět, jestli to chceš, když nevíš, co to je.“ „Aha.“ „Možná chceš něco úplně jiného.“ „Aha.“ „Ono tě to překvapí.“ „Máš agresivní potřebu pořád shazovat lidi.“ „Akorát jsem někde četl, že když člověk říká, že by si zašukal, ve skutečnosti touží po přijetí.“

„Mně je to jedno. Klidně rýpej. Štve tě, že toho o psychologii vím víc než ty.“ „Nemám ten pocit.“ „Aha.“ „Možná jsem sociopat. Lidi mi připadají nereální. Ale jestli chceš, není problém zmírnit tón.“ Lidi, kteří si nechají věci líbit, jsou vážně tak trochu spolupachateli toho násilí, které je na nich pácháno, pokud teda nejde o paralyzující brutalitu. Chce to naučit se nějaké psychické kungfu nebo aspoň taichi. Když ale máte tu čest se sociopatem – člověkem bez svědomí –,
je to ještě jiný level.

S hlavou na trh
Když někdo nemá svědomí a vy ho máte, má před váma náskok, protože ho nechápete. Vaším módem je slušnost, jeho moc. Dokáže vzbudit lítost. To je jeden z mála triků, jak sociopata detekovat. Když někoho litujete, přestože vás obtěžuje, zpozorněte. Místo abyste ho dorazili, pomůžete mu vstát. Za dobrotu na žebrotu. Tahle moje kamarádka se bránit umí nebo aspoň učí. Je čerstvou držitelkou Aspergerova syndromu. Tito zvýšeně inteligentní, ale společensky méně zdatní jedinci, byli celý život zvyklí maskovat své deficity. Když zjistí, jak jim to funguje, už se nechtějí přetvařovat. Chtějí být sví. Svérázní.

Kamarádka do toho ještě trpí hyperaktivitou, na kterou bere stimulanty. Na rozdíl od většinové populace ji zklidňují. V jejím šuplíku nechybí ani antidepresiva. Věří západní medicíně. Nechává si pomoct. Já zastávám teorii, že abys mohl být nahoře, musíš být taky dole. Znovunalezení antidepkaři tvrdí, že být dole je zbytečné. V poslední době jsem trochu nalomený. Jak zpívá Jim Morrison: „I’ve been down so Goddamn long / That it looks like up to me.“ Jsem dole už tak zpropadeně dlouho, že mi připadá, jako by to bylo nahoře. Když vás pověsí za nohy, tak se vám za pár hodin obrátí obraz, jako byste normálně stáli. Ale radši to nezkoušejte.

„Bojím se komukoli otevřít, aby nezjistil, že jsem naprosto neakceptovatelné děcko,“ slyším se a dostanu ten nahý pocit, že není, co ztratit. „V té knížce o sociopatech bylo, že svědomí se někdy mylně zaměňuje za chorobný stud. To mi přijde, že souvisí s tichým ócédé. Vtíravé myšlenky. Často sahám na předměty obecného užití jako vypínače nebo kliky jen nějakým papírkem. Vždycky nějaké nosím po kapsách. Tvářím se nepřátelsky, protože se bojím, aby mě při tom někdo neviděl. Je to soustavný pocit hrozícího trapasu. Lidi mě nikdy nepřistihnou, protože je to mimo jejich chápání. Když si někdo náhodou všimne, tak se stydím, jako by mě přistihl in flagranti. Já s kůží na trh moc nechodím.“ „Ale vždyť píšeš ten blog.“

„Četl jsem teď knížku o jungovském stínu. Máš vždycky nějakou personu, do které se stylizuješ. Persona vytváří stín, do kterého spadá všechno, co se personě příčí. O převážné části stínu vůbec nemáš tušení.“ „Miluju Jungovu teorii o personě a stínu.“ „Ty moje literární deníky jsou jen stín mojí uzavřené persony non grata, pod kterou se krčí moje nepřijatelné vnitřní dítě. Je to fakt autofikce. Píšeš jenom to, co chceš. Vůbec nekomunikuješ devadesáti devíti procenty prostředků, kterés’ od přírody dostala. Slova jsou mocná, takže se v tom ztrácíš. Stáváš se závislou na vypisování své osobnosti, která je tím falešnější, čím víc se snažíš, aby byla rýl. Ten blog mi zrušili, takže si to díky tomu uvědomuju.“

Škatulková výztuž
„To bude bépédé,“ prohlásí a já po té oblevě zase ztuhnu. Radši být sociopatem než pohraničníkem. Severský kmen Inuitů socio­patům říká „ti, kteří vědí, co je správné, ale nedělají to“. Hraničáři jsou „ti, kteří vědí, co chtějí, ale nedělají to“. Radši být pašerákem, který prorazí závory na svobodu, než fízlem kontrolujícím zavazadla.

„U bépédé je touha po vztazích, ale zároveň strach z nich. Vnitřní žalář,“ říká soon to be psycholožka. „První zásada psychologa je, že nedělá diagnózu bez fyzické přítomnosti pacienta, ne?“ ohradím se. „Moje kámoška si myslí, že má ádéhádé, ale já už mám dlouho podezření, že ve skutečnosti jde o tiché bépédé. Hodně to studuju.“ „Četl jsem, že bépédé je na nic, že je lepší pétéesdé.“ „Není to na nic. Ale léčbu mají podobnou.“ „Jsi hrozně chytrá.“ „Zase jsi v personě. Maska sociopata.“ „Člověk se ti svěří, dostane se do můdu a ty ho hned strčíš do škatulky.“ „Aha, no jo. Promiň. Dík, žes’ mi to řekl.“ „V pohodě. Tos’ nemohla vědět.“

Když je někdo asertivní, a pak se omluví, teprve nasere. Zpražila mě přece správně. Roztál bych až moc a ráno měl výčitky chorobného studu. Takhle je to akorát. Když má člověk za sebou dlouhý hladomor, nesmí se přejíst. Možná se jen snažím probudit lítost. Nevyznám se v sobě. Mám ten danajský dar pochybování. Ona je křesťanka, ráda se omlouvá. Jestli jí to dělá radost, tak klidně.