V Deníku N píšou, že se lidi čím dál častěji topí v přírodních nádržích, zatímco cyklisti čím dál méně bourají. Myslel jsem, že plavání je bezpečnější. No jo, až na tu vodu.

Jel jsem na břichu po skluzavce. Ono se to nesmí, ale plavčíci se tvářili bohorovně. Dole, jak se skluzavka láme, jsem se bouchl do hlavy. Podruhé jsem jel zase na břichu, ale obezřetně se vzpíral na rukou, aby nedošlo k opětovnému bouchnutí. Dojezdový bazén byl hluboký jen po pás a ruce mě v efektu šipky nasměrovaly na dno. Došlo k bouchnutí do ramene, které opuchlo. Pár dní jsem zvažoval úrazovku, ale pak zase odpuchlo. Teď bolí v jiném místě. Vygoogloval jsem, že aby se rameno stabilizovalo, stáhnou se prsní svaly. Je třeba je roztáhnout.
Duchovní příčinou bolesti ramene je, že moc rozkazuješ. Onehdy jsem četl, že muž může trpět stresem, když nemá nikoho na povel. Říkám si, že když někomu velíš, velí i on tobě, takže nikomu nevelím, jenže když nikomu nevelíš a nikdo nevelí tobě, začneš velet sám sobě. Potkám Ondru Stravu z Ostrova. Rameno ho bolí půl roku od doby, co na něj spadl, když svým čtyřem synům předváděl karatistický koap. „Byl jsem s tím u doktorky a ona říkala, že se ti tam stáhnou svaly, aby…“ „Rameno stabilizovaly.“ „Jo.“

Člověk má pocit, že za to vždycky někdo může, ale pokud chce žít v souladu se svým vědomím, musí se odpoutat od všeho, co k tomu vedlo, odpíchnout se k tomu, k čemu to vede. Musí vymyslet, proč se mu to stalo, proč se to muselo stát. Ve vědomém životě se všechno muselo stát. Musíte prožít něco pozitivního, co by se bez toho nestalo. Ženě v limoncellových šatech zvedá vítr šaty. Nese svůj talířek s prázdným hrníčkem a lžičkou na pult. Řinčí to.

Drbu vrbu
Když to na někoho svedete, odvede vás to od přítomnosti, od sebe. V nepozornosti se vám stane něco ještě horšího, díky čemu na to původní přestanete myslet. Tím se to vyřeší. Jak vlastně může někdo moci za mou újmu? Choval se ke mně tak, že ho hejtuju. Když hejtujete někoho, hejtujete sebe. Ve chvilce nepozornosti si ublížíte. Ve výsledku je diskutabilní, kdo vás zranil, pokud vás nezranil osobně. Nejlepší kámoš mi zlomil klíční kost v den, kdy se se mnou rozešla životní láska. To léto jsem fakt nepotřeboval trávit v posteli, ale hejtovat reálné viníky je stejně kontraproduktivní jako ty domnělé. Lidi mají horší věci.

„Člověk je tím, čím není,“ řekl Sartre. Zní to jako blbost, ale je to tak. Není. Je. Není. To je vědomí. Ego je, když si hrajeme na to, že to buď je nebo není. V našem vnímání to tak je (nebo není), protože nedokážeme říct nebo napsat nebo myslet zároveň „je“ a „není“. Jsou to pro nás oddělené nádoby, ale přesně to jsme. Jsme a nejsme zároveň. Dokážeme to jen obracet, nikoli prohlédnout. Povstávání – to je, oč tu běží. Pořád můžu vstát, i když to vyžaduje čím dál delší meditaci o motivaci. Vítr zvedá šaty dalším zákaznicím. Nesu talířek s hrnkem a lžičkou na pult. Řinčí to.

Na Štěrkáči protahuju rameno o sloup veřejného osvětlení, pak si k němu sednu a opřu se o něj. Je to nepohodlné, protože do zadku tlačí hrana betonové kostky, do které je sloup zapuštěn. Zůstávám nepohodlně usazen. Stoicky přecházím diskomfort. Nebudu tam přece sedět navždy, časem se postavím. Kolem jde pán se dvěma štěňaty pitbulla, která ostentativně vrtí ocasy. V Anglii je kvůli častým útokům nedávno zakázali. Jedno ze štěňat míří přímo za mnou. Drbu ho, je mi vrbou.

Pán lidem nabízí, aby si psy pohladili, vychovává je pro canisterapii. Zeptám se ho, jestli štěňata už plavala. „Ještě ne.“ „Můžu?“ „Klidně.“ Odnesu je do vody. Jdou ke dnu. Pomáhám jim. Plavou. Pán na mě vztyčuje palec. „Jsou těžká, musel jsem je přidržovat.“ „Děkuju.“ Když pak sedím na lavičce, znepokojeně pána sleduju, jak štěňata hledá. Nachází je u nějakých lidí na dece. Později ho potkám na trávě ve stínu, jak spí. Štěňata taky.

Dopsal jsem
Můj deník má pěkný obal. Jsou na něm boty značky N, jahoda, babočka admirál, kolo, kšiltovka, kopretina a třešně. Vždycky vytrhuju popsané listy a přepisuju je na počítači. Pak je vyhazuju, abych mohl začít zase znova u vytržení nad prázdnou první stránkou. Můj život je prázdná první stránka a kompost digitální stopy. Comp post. Zbývá už jen pár listů a předsádky.

Moje zrcadlo je jediné, které mám. Baví mě jeho efekty. Pozoruju se, jak vypadám, když pozoruju ji. Jako bychom se dnes vůbec neznali. Opětuje mou uzavřenost, ale když jí pochválím tričko s nápisem Laskavost nic nestojí, všechno je zpět. Zářivě se usměje. Je fajn, že je veselá. Nechci ji kazit, dávat jí falešné naděje. Nechci, aby byly falešné, ale jsou. Pokecal bych, to jo, ale holky většinou nechtějí jen kecat.

Hraje tu moderní love folk, který běžně nesnáším, ale v kombinaci s šedobílými oblaky plujícími za skleněnou stěnou to jde. Jsem prázdný, připravený. Autoři v denících často performují sebetryznu za promarněné šance, ale jedinec nikdy neví, jestli jeho taktika není ta správná. To ví jen románová postava. Deníkář nesmí sklouznout do postavy, musí zůstat vědomím.

Dopsal jsem, co jsem chtěl. Zvídavý čtenář si možná řekne, že to není moc. Na druhou stranu je rád, že už to je. Může se posunout dál se svým čtením, se svým životem. Já snad taky, ale je těžké posunout se ze vzduchoprázdna. Není, o co se zapřít. Nic neklade odpor, žádné předsevzetí nepadlo na úrodnou půdu. Není lehké zbavit se nánosu stylizace a vrátit se do civilizace.