Vše se odehrává v postupném koloběhu, rytmicky. Tak jako se Země otáčí kolem své osy a zároveň putuje po své oběžné dráze kolem Slunce. Čas plyne ve své nekonečné pouti a my se snažíme zaplnit ten prostor mezi údery pomyslných hodin. Občas se stane, že do života přijde nějaký karambol a to nám, zdá se, je pokynem k zastavení, k přechodu, k odpojení.

Odpojení znamená napojení se na něco jiného. Inteligence je univerzální, myšlenky poletují prostorem a čekají, až se jich někdo chopí. Odpojit se vyžaduje čas, je to jin, spočinutí, výdech. V běžném režimu se snažíme vše stihnout a jsme otevřeni veškerým informacím, které se na nás valí z každého koutu. Reklamy, počítače, sociální sítě, debaty, televize. Na hlavu každého smrtelníka se co chvíli řítí zprávy o pohromách z různých koutů světa, o nestabilní ekonomické situaci, o válkách, korupcích. Všechno to bylo a bude. Je to lidská podstata, nedá se změnit.

Život je také krásný, jeho původ se skrývá v přírodě. Jsme její součástí, ona jsme my, a zároveň je bez ohledu na nás. Jsme jako krůpěj vody v oceánu, která nemůže být spláchnuta nebo zničena, protože jakmile se tak stane, stane se součástí celku, tak jako molekuly tvoří buňku a buňka tkáň. Aby bylo možno abstrahovat, je třeba se osvobodit, odpojit se od toho nekonečného proudu zpráv a pokynů, svobodně se nadechnout a napojit se na to, co nás obklopuje od nepaměti, na ten universální zdroj energie, prapodstaty. Na to je třeba být chvíli sám, vypnout počítač, televizi, telefon, veškeré ty drobnosti, které se nám zdají tak prospěšné, a nechat se splynout se svým nitrem, které je součástí Universa.

Umění vzniká právě z tohoto prazdroje energie. To nám dává zapomenout a zároveň se rozpomenout. Vychází ze zpěvu ptáků, obrysů kmenů stromů, barvy květů, struktury a stavby skal a nebeské i oceánské modři. Vše se stále proměňuje, a přesto je stálé. Je to možná to, co pojmenovává starý Lao-c´ ve svém spise o Tao a moci: „Nazýváme jej tvarem bez tvaru, obrazem bez podoby…“ Umění je přiblížení se okamžiku a jeho „zvěčnění“. Je to oslava života, přírody nebo také soucit. Je to náš pohled, naše píseň, kterou předáváme dál často tak, aniž bychom si v danou chvíli uvědomovali, že to děláme. Je to naše modlitba.

Tvořivost proniká do každé živé bytosti, je to Duch, který v nás sídlí. Její nespočetné podoby se často navzájem prolínají a reagují na prožitky niterné i vnější, současně vzniká v tichu, vzduchoprázdnu. Umění je naše niterná očista, osvobození, katarze, zpověď, výplesk emocí.
Když tvoříme, jsme svobodní, jsme s Bohem. V tu chvíli je naše tělo nástrojem, nemyslíme na něj, jen jej používáme. A možná právě to je smyslem naši existence.