Odpojeni jsme byli, odpojení jsme, odpojeni zůstaneme. Dobrovolně a zcela vědomě. Směřujeme ke konečné a konečně samostatné existenci nezávislé na nikom a ničem. Bez vize. Avšak svět je, zdá se, hluboce a hloubkově provázán složitými vztahy, které vlastně již z principu znamenají nemožnost samostatného bytí. Odpojení znamená nebytí. Vzdání se možnosti spolurozhodovat, protože bez spojení s jinými, cizími a dalšími jsme odsouzeni k odpojení. A takoví zůstaneme. Tedy pokud s tím něco neuděláme.

Vše se odehrává v postupném koloběhu, rytmicky. Tak jako se Země otáčí kolem své osy a zároveň putuje po své oběžné dráze kolem Slunce. Čas plyne ve své nekonečné pouti a my se snažíme zaplnit ten prostor mezi údery pomyslných hodin. Občas se stane, že do života přijde nějaký karambol a to nám, zdá se, je pokynem k zastavení, k přechodu, k odpojení.

Období podzimu opět přináší prostor pro zklidnění, ponoření se do vlastního nitra a rozjímání. Velmi přiléhavě se v právě těchto měsících halených do mlhy, brzkého stmívání a sychrava otevřely dvě výrazné výstavy dvou výrazných institucí.