Člověk přijímá svůj tvar, a i když se roztéká před vlastníma očima, nemůže připustit svoji ztrátu. Prodírá se stébly trávy, které mu malují rýhy do slizce vypadající pokožky. Derma tvoří naši integritu, pojímání světa v do blán zabalených předmětností nikdy nebylo jednodušší.

Stěny domu obalují nitro – není bez balvanů, které je tvoří, po plesnivé stěně teče řeka. Má ústa, aby mohla ústit, způsobují potěšení. Má ústa nemají na práci nic jiného než mlít. Jídlo nebo konstrukce bez masa a kostí. Deleuzea jsem nikdy pořádně nečetla, a proto nemohla uchopit, promnout mezi prsty, hledat zrna a plevy. Olízla jsem drobky jeho tezí a připadaly mi jako delikátní teaser na celé poststrukturalistické menu. Možná u nich zůstanu z pouhého strachu z přejedení.

„Cesta je cíl“
Vlastně nemám co říct, slova jiných se mi lepí na patro s každou myšlenkou, kterou chci otřít o list. Papír zkratku „ctrl v“ nepřijímá, přestože by měl být morálně lhostejný. Brodím se ve všednosti, ze které si každý přeje uniknout, unikat. Taková náročná aktivita se poptává spíše než její výsledný produkt – unikát. „Jde o proces“ velí mi citáty obšlehlé z těch všech mysl parodujících zdrojů. Pronikají do ní jako virus, pro jehož zneškodnění potřebujete placenou verzi, která je dočasně nedostupná. Konkrétně do vaší smrti. Cesta je cíl, rozpadávat se do slov jiných. Tříštím se o ně, tříštím se vně, už není žádné uvnitř. Podvracím sama sobě nohy otlačené od střepů. Některé úlomky jsou přirozeně zakleslé do těla, které neexistuje podobně jako svítící tečky na tmavém stropě zeměkoule. Dům přestává integrovat, jádro se rozkládá, zbývají jen jadérka a srdce jejich srdcí, které kontinuálně prýští jedno z druhého.
Možná se poprvé vejdu do limitu znaků. To proto, že ostatní mají co říct a já jsem tkáň produkující jejich polotovary, které se dají dobře spočítat. Jsou nakrabičkované přesně na šest denních chodů. Můj obklad naráží na hranice, pohlcuje je zevnitř, orgány tráví své vlastní ochranné fólie. Jsem médium s rozviklanými nohami. Plast nerezaví, jen se deformuje do jógových pozic, klečí a ohýbá záda. Všechna ta symetrie, přírodní vzory se opakují, člověk touží po kráse, nikoli po jedinečnosti. Nové se vytiskne do zdí, aby začaly praskat. Derma je promočená, my tak podivně suší. Jsem dost unikátní tehdy, když neexistuju?

Přečichaní výjimečnosti
Německý rapper Yung Hurn má na Instagramu přes půl milionu sledujících, které zásobuje jakousi non-estetikou. Nekvalitní video z podhledu, kde jí v beranici jablko, návštěvy knihovny, kde se neděje nic kromě toho, že nastavuje pěst na kontaktní pozdrav s neznámým člověkem a tváří se přitrouble. Flex spočívá v naprosté nicotnosti. Fotka, kde umělec čichá ke květinám – záchodové dekoraci s pyramidkou z toaletních papírů v pozadí, kýčovité citáty psacím fontem, slow motion efekt. Nepochybně má jeho vizuální prezentace co do činění s estetikou devadesátých let překlápějících se do nového tisíciletí, která je po dvaceti letech znovu in.
Yung Hurn non-estetiku vyhrocuje do (zdánlivě?) ledabyle natočených videí bezpochyby ovlivněných trendem ošklivosti příspěvků posledních let. Rapper tak neobkresluje monotónnost života, ale přímo bez gumy po ruce črtá její linie. A tak se z nudných omalovánek stává „umělecké dílo“ jen proto, že se jich dotkla celebrita a zanechala kolem ní svou auru. Nebo tomu lze říkat jednoduše „trendsetting“. Kdo má ale oprávnění se jím stát a kdo bude loser bez vkusu do té doby, než daný prvek zavede do módy někdo, kdo trendsetterem je? I zde se uplatňuje zarážející mechanika moci, jejíž pravidla rozklíčujeme jen obtížně. Stejně jako to, do jaké míry je Hurnovo počínání vykalkulované a inscenované do pozice, která má potenciál zisku, nebo autentické, kdy libovolně postuje cokoliv, protože ví, že o fanoušky nepřijde. Záleží, co autenticitou míníme a kdo ji posuzuje. Autentické není unikátní. A oboje z nich je snad nejlepší pojímat metaironií, která přiznává, že nic neví a nic si nemyslí.

Ukradené srdce
Svlíkni mě. Z kůže s inkoustovými poznámkami, jejichž významy musíme hledat pod zaprášenými vrstvami času, protože ještě než se narodily, měly svou smrt ve hvězdách; viditelných, ale neexistujících svědcích povrchu, který jediný trvá. Připravuju svoje tělo na posmrtný život. A jak budeš vypadat ty? Nakonec nezbývá nic než visage nabývající významů s každým zhlédnutím, s tím každým jedním, kdo vedle zírání i vidí, tedy podle Patočky chápe. „Vidění není automatismus, hotový provždy, nýbrž žije v přirozených a svobodných výbojích.“ Vidíme neustále jinak, podle toho, jakou fólii už náš vnitřek strávil, a jakou strávit nemůže, protože od počátku žádný vnitřek není. „Dám ti řetízek, který je nahoře gravírovaný, až ztratíš mou lásku, srdečně ti pogratuluji,“ zpívá Yung Hurn. Ve videoklipu s modře pomalovanou kůží s bílými oválnými skvrnami kolem očí je v bezprostředním kontaktu s visibilitou, která jediná přetrvá, přestože vždycky byla tím podřadným, co jednou zmizí. Ztrapněme sami sebe cukernatými pop-songy s disco vibem a nepřestávejme být morální a moralizující jen proto, že jsme už sami sebe dávno ztratili.