Procit je, když v sobě rozpoznáš člověka: právoplatnou možnost, že to může být tak, jak to je. Zároveň možnost, že to může být jinak. Potom. Žádný spěch. Jinakost se může stát pastí. Krize identity nabývá intenzity. Je hřích být na očích. Je tohle povídka, recenze, úvaha nebo ctnost z grafomanské nouze?

Obnovit cit
Poslal jsem rukopis do jednoho malého nakladatelství a nakladatel mi hned naložil, že autor by se měl držet jedné značky a nepřebíhat. Něco jsem zmateně drmolil, ale jak si tak čtu sbírku básní Racci Ondřeje L. Hrabala z nakladatelství JT’s Jana Těsnohlídka, seznávám, že můj původní pocit, že prospěšné je naopak střídání nakladatelů, byl správný. Obával jsem se jen, aby si malý nakladatel nemyslel, že po tom, co ho zneužiju k vydání své knihy a zažiju s ní kritický a čtenářský úspěch, pošlu ho k vodě a půjdu za štěstím někam do Knihy Zlín. Byl bych mu slíbil cokoli, jako vilný chlapec zdrženlivé dívce. Lákadlo knihy je pro grafomana moc.

Moje kognitivní disonance se somatizovala do minely, že jsem nakladatele v e-mailu omylem oslovil jménem jednoho momentálně úspěšného spisovatele. Reagoval, že rukopis nemá čas číst a že už aspoň ví, proč používám pseudonym. Já jsem si ho spletl a on mi vmetl, že nejsem reálný. Už jsem si párkrát všiml, že jméno ovlivňuje svého nositele. Například muž křivě obviněný z vraždy kadeřnice se jmenuje Nečesaný. Jak asi ovlivní člověka jméno, o kterém si každý myslí, že je to pseudonym?

Rukopisu se zhostila instituce, kterou nikdo nezná. Nic neřeší. Je to fotografická galerie, takže řeší jen to, že dá text fotografovi, aby ho doplnil fotkama. Rukopis je o holkách, takže na fotkách budou holky. Číst si a občas osvěžit oko holkou. Omlouvám se feministkám. Próza je o tom, že odolávám holce, abych to mohl zkoušet na všechny. Holky. Vlastně mi nejde o to, něco zkoušet, jen se na ně dívat. Zadaní oponují, že dívat se přece můžu, i když nějakou mám. Já mám ale na mysli plně se v tom dívání angažovat. Být tím díváním. Být s ní. S nimi. Pořád se všemi.

Opatřit patinou
Ondřej L. Hrabal je mistrem slam poetry, který překypěl do rapu i poezie. Využil svůj feel a flow a všechno. Jeho debut Nezkoušej se usmát byl dobrý, ale Racci už jsou… Klidně byste mě přesvědčili, že je napsal Džejtý se vší tou repeticí a pomlčkama a sraním na pointu. Džejtý už dlouho nic nenapsal. Oženil se, nechal si narůst panděro a poeticky se vyjadřuje skrz své elévy. Angažuje se v korekturách. Patří mezi nakladatele, kteří míní, že by se měli do autora obtisknout, jinak mají pocit, že to odflákli. Musejí ho opatřit (opařit) svou patinou, když už ho vydávají. Takový úzus vede k autocenzuře autorů, kteří pak už předem roztahují nohy. Sám jsem to zažil. Dal jsem editorům nad rukopisy volnou ruku a oni je úplně roztřískali. Výhodou je, že se to pak čte jako něco úplně nového. Udělají z vás někoho jiného. Potěšení je to ale spíše ze soudku stockholmského syndromu.

Když chce člověk mít všechno snadno a rychle, je to problém. Je to jed, mazat si kolem huby med a neslyšet, jak se ti hroutí svět. Tomáš Klus ví, že Marie je jeho jediná píseň. A bolí ho to. Mě bolí, že nemám, co říct. Nemám, co žít. Nemám co chtít. Nemám, co mít. Hrozí, že to bude navždy. Jsem si toho vědom a to je půlka cesty k nápravě. Stejně blízko je to ale k nárazníku. Začínám tápat. Nějaký názor, nápad, nebo mám táhnout s děvkama chrápat? Možná ty výstupy nejsou nutné. Volím ústup ze světla ramp do samizdatu, undergroundu. Položit báseň na sedátko v tramvaji. Bez e-mailu.

Ve slam poetry jsem se naučil nebát se publika, ale od té doby, co se nebojím publika, mám děsnou trému z běžných mezilidských situací. Třeba když proti mně jde někdo po chodníku a já nevím, v jakém jsem k němu vztahu. Pozdravit ho nebo ne? A jak moc? Kolik spisovatelů zvládne napsat obyčejný dopis? Tresť literatury tkví v soustředěném dopisování a všechno ostatní je jenom psaní. Soustředěné dopisování se vytrácí. Jsme svědky slovního i myšlenkového fotbalu. Průjem. Vyjadřujeme se stručně, ale ne proto, že bychom tak vycizelovali svůj projev. Ne proto, že bychom objevili jednoduchost. Stáváme se mistry toho nevyjadřovat se vůbec. No comment. Zácpa.

Ve slam poetry si člověk připadá jako hvězda. Štípe se, jestli se mu to nezdá. Otevřou se mu dveře vpřed. Fanouškovská základna. V recenzi na iLiteratuře píše k Rackům Láďa Slezák, že „jsou důkazem toho, že i slamer umí vytvořit zajímavou básnickou sbírku“. Smrdí slamem, mánií být viděn. Poezie optikou slamu, hra na ni. Jak se to pozná? Citem. Démon je silný. Eliot by řekl, že vidí slušné verše, ale žádnou poezii. Aby mohl slamer psát poezii, stejně jako aby mohl alkoholik prožívat radost, musí z té cirkusácké sekty vystoupit a doufat, že se mu obnoví cit. Poezie je radikálně individuální a ve slamu individualitu ztrácíš. Tím víc, čím víc máš pocit, že si ji buduješ.

Snazší to v tomhle ohledu mají špatní slameři. Já, chcete-li. Dávám si pozor, abych v ničem nevynikal. To je pro psaní základ. Ti dobří se ve své ztrátě najdou a zatvrdí. Jak řekl Bukowski: „Když tě svět plácá po zádech, znamená to, žes někde udělal chybu.“ Když je slamer šikula, pořadatel vydělá. Dá se skrz takovou persónu tvořit poezie? Nebo jen iluze poezie, která je nahlížená jako skutečná, protože je nahlížená z pozice stáda? Stádo nabaluje další a další kusy, které se bezelstně přidávají k převažujícímu názoru, až je z nich lavina, se kterou se básník v záři reflektorů řítí do zapomnění.