Pracuje v Otrokovicích. Občas něco prohodí o stěhování do Prahy. Důvody nejsou dost signifikantní. Akorát, že to tam víc žije.

Má kámoše, který mu naslouchá. Občas zajdou na pivo. Já jsem tohohle Golema, který ztratil šém a ucpal se povšechností taky tuhle poslouchal a dokonce i kladl doplňující otázky, ale nedokázal jsem to z něho, ani ho z toho dostat. „Zkurvená dementní otázka od zkurveného novináře,“ dokončuje myšlenku. „Máte všechno?“ ptá se servírka. „Ještě jedno,“ odpovídá. „Úplná demence, ta planeta, vole.“ Na stole mu přistane pivo jako ze žurnálu. Jeho kámoš jde na záchod, on se kochá fotogenickým půllitrem. Podupává si do rytmu, ale mimo rytmus. Když se kámoš vrátí, zakašle a jde se taky vymočit. Nosí dobré hadry. Vlastně to vypadá, jako by ony nosily jeho.

Přichází Amélie. Psali jsme si. Bylo to psychoanalyticky výživné. Odsejpalo to. Domlouval se sex. Řekl jsem jí, že se u mě nikdy sex nekonal, když byl domluvený. Tak to pak taky bylo. Přesto jsem na to myslel. Myslel jsem na tu možnost. Spřízněná musí být těla a duše se podvolí. Těla se nikdy nepodvolí duším. Amélie byla převtělením Vanesy, její reinkarnací nebo spíš deinkarnací, pokud uvažujeme, že reinkarnace musí směřovat vpřed. Tohle bylo vzad v tom, že s Vanesou jsem něco měl. Možná i citového. Amélii jsem docela hejtoval.
Nevěděl jsem pořádně proč. Pořád moc nevím. Když něco nechápu, tak mě to přitahuje. Myslím na to, chci to prokouknout. Venku svítí slunko. Dobře tu je. Ve Zlíně, městě, kde den má 86 400 sekund, kde vím, že nic nevím, kde jsem zpětně vychytaný. Vyplazený na rynku nemám chybu, cením tesáky tolerance. Život je nedosažitelný. Dvě holky v černém s cigárama se tváří that they’ve got it made. Někdo se umí hezky mračit, stejně jako někdo umí hezky kouřit. Ti ať kouří a mračí se.

Čaj je pořád horký. Úplně jsem zapomněl na zázrak termosky. Být pánem svého času je jako sex. Nezabíjet ho. Nechat čas žít. Na divadlo vyvěsili velkou reklamu na hru Osobní poplach. Chlap má na ní kus obličeje zamázlý červenou šmouhou. Padesátimiliónová dotace dává prostor pro fantazii.

František Kouřil
V Bille jsem si představoval, jak všichni ti lidi, kteří nakupují, uvnitř svých hlav myslí, počítají, syslí slevy a oslí můstky do příštích událostí, které chystají, položek, které uvaří. Představoval jsem si, co se skrývá za světem vnějším, zjevným ve světě skrytém, latentním. Jaká je sranda, kolik toho zjevně namyslíme a přitom to vůbec není vidět. Jenom když se člověk opravdu snaží. Pořád se zajímáme o to, co je venku, daleko, nejdál. Chceme dohlédnout. Díváme se a divíme a měříme a řežeme. Ale co je uvnitř, co je nejblíž, co je skoro my, to nás nezajímá. U pečiva jsme po sobě koukli s nějakou holkou. Vnímala mě? Často mám s někým intenzivní oční kontakt, pak se s ním seznámím a on přísahá, že mě vidí poprvé v životě. Děsí mě to i uklidňuje zároveň. Člověk se nejdřív bojí, že ho všichni sledujou, a pak je naštvaný, že ho nikdo neregistruje.

V knihovně si sednu naproti zrzce a čtu Revolver Revue. Napřed se na ni ani nepodívám, pak pohled neuhlídám. Nechám ho po ní stéct. V Revolver Revue je rozhovor s Krištofem Kinterou, slavným výtvarníkem. Chodíval jsem kdysi s jednou vršovickou bandou hrát fotbal a on taky. Vůbec nenahrával. Vždycky musel zakončovat sám, ale nikdy to nedal. Možná jednou. To byla oslava.

Čtu básně nějakého Tadeáše Birona, ale vím, že jen ta zrzka jim dodává teplo. Teplo, které je smyslem. Přitažlivé stejně jako výstražné. Je krásná! Den pomalu chátrá, už jen ten klasický oranžovo­‑tyrkysový soumrak. Přítomnost je najednou křehká jako úsměv dítěte. Říkám si, ať nikdy neodejde, ale už se zvedá. Tadeáš Biron byl vlastním jménem František Kouřil. Ale všechno mě to zajímalo, jenom když tu byla. Zbyla naděje, že třeba ještě někdy někde bude. Podmínkou je, že někdy někde budu já. To už je závazek.

Teď, když ty básně doporučuju, už to není ono. Básním se nedá poroučet, stejně jako ženám. Jsou tu jenom chvíli. Žádná není ta pravá. Každá je jen některá. Na místě zrzky už sedí oplácaný holohlav mého věku. Hoví si, horlivě něco hodnotí na monitoru. „Ztajené chátrání má v tváři každý, koho jsem ve městě potkal.“ „Klíč k té ženě je následovat jemnost a něžnost do všech odstínů. Teprve pak se otevře její bytost v podobě nového listu až k temnému vytí.“

Kouzlo usednutí se rozplývá. Musím si vychodit nové. Místo zrzky a tlouštíka si sedá starší paní. Zamyšleně hypnotizuje obrazovku. Na monitoru, který ji částečně kryje před mým pohledem, bliká nápis SUCHO.

Kult multikina
Hrozí se zavařit motor. Pak naopak ztratí tah. Hledáš nové palivo, ale spíš musíš vyměnit celý motor. Nakonec hledáš úplně nový dopravní prostředek. Nakonec nehledáš vůbec nic. Hledáš duši. Tím se dá zabavit. Duše má klíč k mozku. Jen ji musíš nechat jednat. Tři, dva, jedna… Přestaň kecat. Nečekej zázraky. Tahle realita je zázrak. Přestaň se tvářit jako kakabus.

Stejně bych si dal radši pivo než čaj. Něco, u čeho nemusíš čekat, až to zchladne, aby sis neopařil hltan. Něco, co můžeš agresivně hltat a s každým hltem vstupovat do bezpříčinné minulosti, která se pomalu ale jistě zpřítomňuje. Ne si jen se svým druhým já přehazovat horký brambor příštího okamžiku. Drsně sosat jako Bukowski, když za pozdní noci bušil do stroje.

Pivo je od slova pít. Nekompromisně sát. V poušti všedního dne vytryskne pramen americké vize. Ano, jsem alkoholik. Ty poslední týdny, než jsem přestal (zhruba když zemřel Filip Topol), jsem měl v baťohu vždycky skleněný prs lahváče jako teď banán, pomeranč, jabko, kaki, avokádo, mandarinku, mango, lososa a kešu. Měl jsem skelný pohled a hadrový výraz.

Na chlast se hodí všechny charakteristiky heráku. Vždycky jsem ho bral jako výlet do jiného realmu. Žádné společenské cucání falu pospolitosti. Zlomilo se to ve Photogetheru, galerii sídlící v atomovém krytu městské polikliniky. Tehdy tam operoval Danzan. Měl tuny slívy. Stačilo si cestou v Bille koupit pár vychlazených třetinkových kol a najít si nějakou zasutou komnatu Photogetheru (říká se mu taky Bunkr). Pak už se jenom pěkně cajchnovat panákem za panákem a zalívat to tekutým cukrem.

Danzan i slíva ve mně budili společenskost, výřečnost. Pak jsem jednou bouchl do stolu a řekl: „Je třeba se osvobodit z Danzanova kultu. Nechť koná dobro těm, kteří ho zcizili ranými výtrusy vlastní nahoty.“ Psal jsem tehdy docela slušné básně. Přesunul jsem se pak do jiného kultu, kultu slamu, nezkalené otevřenosti. Danzan otevřel Galerii Garáž.

Teď jsem se odvrátil od kultu slamu, Hýskova kultu. Stopníkem je můj vlastní kult. Než jsem se stal slamerem, byl jsem Morrison. Na Hybridu, kalbě hradišťského gymplu, jsem teď dával místo slamu Morrisona. Byla to úplně jiná energie než nicota mých bezhlavých imper. Jedna holka se mě zeptala, jestli mi může dát pusu. Možná jsem prostě impersonátor. Jedu po liniích, vnímám tvar. Není jasný, ale vystupuje. Ten pocit, že všechno vyplyne, všechno vypne a vyplivne.

Postchlastová doba je doba psaní. To je můj Bunkr. Jde z něj kdykoli vystoupit bez vedlejších účinků. To si aspoň namlouvám. Účinkuju sám. Pokračuju nezčeřeně. Není třeba se kát a mrskat. Když člověk zruší svůj dopaminergní stereotyp, dost se mrská. Jako ryba zčerstva vytažená sama sebou. Člověk spíš končí, ale něco v něm přece jen začíná. Projevuje se to úsměvem. Úsměvem, který se usmívá sám. Chce jen, aby ho nikdo nehasil. Musíš ho respektovat, ne potlačovat. Akorát se pak usmíváš a nevíš proč. Proč ne?

Planeta je v krizi. Potřebuju peace. To je pro mě vědět, co a jak mě ovlivňuje. V Retru sedím poblíž nějaké bandy. Všimnou si mě a nestydatě mě obejktifikují. Nechám je. Chvilku se dívám, chvilku ne. Pozornost pomalu utichne. Nastěnka. Ruska. Je nádherná! Struska. Uzoučká. Jinak samí Češi. Cpou do ní chlast. Vrhne na mě divoký pohled. Má zelené gatě a kecky a červený svetr. Sedím tu na pranýři jenom kvůli ní. Zboku dámy mého věku. Jedna po mě pokukuje. Prohrábne si vlasy. Přinesou jí Bloody Mary s velkým řapíkatým celerem a ptají se, jestli jí tam nevadí. „Ne, to je večeře,“ odpoví. Nastěnce týpci kupují balantýnku. „Na zdrovje!“ směje se v ráži.

Studuju program multikina. Dneska nový. Co přidali, jak je to dlouhé, ve kterém sále to hrají. Nastěnka se přelévá do všech poloh svého obličeje. Všechno energicky vyjadřuje. Nalije si do úst whisku. Hypnotizuje skleničku. Zaostává za rozmluvou. Někdo navrhne trip. Da! Jo! Dobře. Pažalsta. Úlet na chatu týpka, který vypadá jak kauboj. Cesta je chlast. Chata je sex. Vypadnu.