Jestli je to, co dělám, street art nebo ne, nevím a je mi to vcelku fuk. Ráda koukám na věci, které za to bývají považovány. Baví mne. Ráda vytvářím ty svoje. Pro díla, která takhle spontánně vznikají na ulicích a jinde mimo galerijní prostor, mám své označení – city folklore. To je v mém pojetí nejvýstižnější název pro to, co dělám a jak to vnímám.

Vystudovala jsem anglistiku a výtvarku na FF. Chtěla jsem studovat malbu, ale nepozvali mne ani k pohovorům. Naštěstí mi to nevzalo chuť tvořit, ale znovu už jsem tam nešla.

Reakce lidí na věci, které dělám, jsou různé. Nejlepší jsou děti, ty jsou vždycky v pohodě, spontánní a hlavně dovedou sdělit, co se jim líbí, co ne a hlavně ví proč. Dospělí jsou rozděleni přesně na dva póly – nadšenci, co jsou rádi, že je na co koukat a není to reklama, a druhá, bohužel podle mých zkušeností četnější skupina, co má jasno v tom, že je to hnus, ale nemá jasno v tom, proč. Ti pak na vás přes plot třeba stříkají hadicí vodu, aby se vám „lépe“ malovalo, když už nepomohli ti policajti, co je na vás 3x zavolali anebo jdou a večer na váš výtvor vylijí kýbl barvy. Jiní na vás zase spustí sprchu nadávek, které naštěstí přes MP3 neslyšíte. A když už vás nedostane ani jedna z těchto alternativ, stoprocentně zabere má „oblíbená“ otázka: „A proč to vlastně děláte?“ která, přestože na ni, podle svého názoru, uspokojivě odpovíte, zůstane pro tyto lidi navždy nezodpovězena.

Průser je, že spousta lidí za uměním do galerií vůbec nedojde a když dojde umění zadarmo ven za nimi a dovolí si na sebe upozornit, tak by je nejraději zase zavřeli do galerie, kam za ním nemusejí a kde je nebude nutit si udělat vlastní názor. Protože o to vlastně jde…, že? Naštěstí ne všichni mají takový postoj a místo dýchánků se svými předsudky si rádi nechají svůj obzor o nějaký ten centimetr roztáhnout.