Před cestou do Číny jsem si kromě objemné dávky očekávání do báglu chtě nechtě přibalila i celou řadu nepodložených a šmahem ochočených předsudků. Možná moji představivost citelně prošpikovaly obrázky z komiksu Guye Delisleho Výlet do Severní Koreje, kdo ví.

Co se týče současného umění v Číně, čekala jsem zkrátka něco jako směsku mnoha odstínů šedi, blyštivých a národem obdivovaných tvůrčích cinkrlat a možná i nějakou tu nesměle potutelnou nebo předjednanou provokaci. Díkybohu, chyba lávky. Když se pulsujícím a celkově naleštěným Pekingem úspěšně propletete k bývalému továrnímu areálu Dashanzi ve čtvrti Chaoyang, otevře se před vámi možná překvapující pohled.

Právě zde, v oživené industriální zóně dnes známé jako District 798 (podle popisného čísla jedné z místních fabrik, která od konce 50. do konce 80. let sloužila coby hrdý plod výrobní spolupráce mezi spřátelenou ČLR, Sovětským svazem a NDR) se nachází skutečně rozlehlý, ale hlavně živý prostor pro mladé umění.

Křehké surovosti a mao v porcelánu
Roznožený pavouk z rovnoběžných ulic uvnitř areálu 798 je doslova napěchován současným a nejen čínským uměním. Výstavní prostory v konvertovaných továrních halách působí surově i křehce zároveň. Na místy obnažených zdech jsou jako relikty minulosti ponechány tučným písmem psané maoistické výkřiky z dob kulturní revoluce. Dnes jsou součástí nového kontextu a mnozí umělci jim ve svých site specific projektech přiřazují nový význam, ve kterém nezřídka kdy karikují sami sebe.

Procházíme úzkými uličkami mezi továrními budovami. Míjíme ledabyle zaparkovaná skládací kola, hromady nepoužitého materiálu od železa po papír. Občas v potrubí, co nám vede nad hlavou, zasyčí horká pára, občas tu potkáme kohouta nebo slepici. Své místo zde mají krom výstavních prostor a prodejních galerií i grafická nebo animační studia, architektonické i oděvní ateliéry nebo dílny pro užitý design. Vystavují a tvoří tu jak „velké ryby“, jejichž jménům se již dostalo mezinárodního ohlasu, akademicky vzdělaní umělci, tak i školou nepoznamenaní samouci a začínající autoři. Oprýskané zdi uliček nebo zídky obložené uhlím tu a tam obzvláštňují graffiti.

Pokud jde o umění samotné, větříme převahu děl spíše globálního nežli vlastně čínského ražení, přestože většina autorů u svých děl za leitmotiv označuje odyseu hledání nejen individuální, ale i celočínské identity. Zdá se, že její nalezení a definice funguje paušálně jako ústřední cíl většiny vystavujících současníků, který však maří a nebývale komplikuje poměrně divoký vpád konzumu a konfrontace s mainstreamovým vkusem. Umění, které tu potkáváme, je sebereflexivní, reakční i ironické. V prostorné hale galerie Space tak několikero seřazených porcelánových soch Mao Ce Tunga obvyklým způsobem vzdává čest zmalované nahé čínské krásce svůdně se opírající o konferenční stůl, za nímž jednají „důležití pánové“ s kalhotami na půl žerdi. Jinde prostý sarkasmus střídají závažnější otázky, s nimiž skrze svá díla umělci diváka konfrontují. Jde například o artefakt v podobě ve formaldehydu naložené lidské kůže, jejíž odnětí a následné zpracování doprovází velmi výmluvné video či jiná videonahrávka zachycující žhavé útrapy Číňana, který, vystaven celodennímu pražení na slunci, usiluje o to, aby se jeho ,,špatná“ barva kůže proměnila v tu „správnou“ a kýženou kůži Afroameričana.

Alternativa je cool jako jíst pizzu hůlkama
Nemůžeme si odpárat možná zbytečně podezíravou myšlenku, zda je vše, co vidíme, tak autentické a svobodně ryzí, jak se zdá, nebo zda se jedná o promyšlený projekt, na jehož pozadí bliká ověřené motto „kdo si hraje, nezlobí“. Nevíme a v nevědomosti odmítáme do věcí šťourat. Co tento bezesporu jedinečný prostor pro mladé čínské umění však bezprostředně ohrožuje, jsou kořistnické zájmy ze strany developerů, kteří již několik let hrozí průmyslovou zónu převléknout do progresivnějšího pozlátka v podobě nové luxusní výstavby. District 798 však drží nad vodou i stále sílící zájem ze strany veřejnosti. Bohužel ale nejde z většiny o milovníky současného umění. Jasnou návštěvnickou převahu tu drží skupinky pekingských teenagerů v trendy brýlích beze skel, kteří žízní po cool alternativě, která by jim alespoň na chvíli dala punc originality. Celá čtvrť je i proto plná kaváren a barů, do nichž se většinou nechodí debatovat o okolních výstavách, ale popít Heineken s hranolkami, poslechnout si Top 10 z MTV nebo si objednat americkou pizzu, ke které vám donesou krom příboru pro fajnšmekry i hůlky. Nicméně jakýkoliv zájem udržuje tohle stále ještě oduševnělé místo pro současné umění naživu, a to je dobře.