Šel jsem do kina. Před filmem si vždycky koupím čaj. Podala mi ho holka se smutným úsměvem. Líbila se mi.

Za pár dní jsem ji potkal v parku. Sršela energií. Byla s kamarádkou, to je pro mě nepřekonatelná překážka. Neměl jsem náladu. Mám ji tak jednou za týden. Jinak jsem v podivném útlumu. Tvářím se jako podivín. Cítím se tak. Ona byla otevřená. Vypadala chytře. Mám rád otevřené, chytré holky. Rád do nich pronikám. Nerad je otvírám. Moc mi to nejde. Musí být už otevřené někým jiným. Nebo samy sebou. Když se otevřou samy, znamená to, že jsou chytré. To za vás nikdo neudělá, ani za ně. Jsou jako saně, hned bys jel. Ale není sníh, musíš ho nasněžit.

Vzal jsem pero, napsal dopis a druhý den za ní vyrazil do kina. Stála tam, za pultem. Sebral jsem odvahu a vrazil jí ho do ruky, ten dopis. Její oči se rozzářily, ale ne dost. Došlo mi, že to není ta, kterou jsem viděl v parku. Vypadala úplně stejně, ale byly to dvě různé osoby. Druhý den se mi ozvala na mobil, jehož číslo jsem zanechal místo podpisu. Šli jsme ven, bylo to s ní fajn, ale nebyla to ta pravá energie, do které jsem se zamiloval. Do téhle bych se taky klidně zamiloval, ale ne přes tu druhou. Tu ne a ne dostat z hlavy. Vždycky musím myslet na tu druhou. Kdykoli je nějaká druhá, myslím na ni. Když jsou dvě kamarádky, nemůžu se rozhodnout. Kterou? No a přeci žádnou. Když se rozhodnu pro jednu, myslím na tu druhou. První se časem naštve, tak jdu za tou druhou. S ní zjistím, že ta první byla lepší. Když má nějaká holka sestru a představí mě, zahledím se do sestry.

Neměl jsem to srdce jít s barvou ven. Že není ta, na kterou jsem myslel, když jsem psal ten dopis. Nakonec jsem to řekl. Rozbrečela se a nebyla k utišení? Ne, vzala to v pohodě, to já jsem měl trauma. Druhý den jsem pak potkal tu z parku. Tu, která ve mně vyvolala ty pocity. Kupovala senchu v obchodě s čajem. Teď se mi zdála až moc otevřená. Až šílená. Šel jsem domů a zapnul komp.

Facebook jsou orgie vzpomínek
Před nějakým časem jsem si dal od Facebooku půlroční pauzu, teď ho zase sjíždím plnými nozdrami. Hledám na něm holku, kterou jsem viděl v parku. Ne tu z předchozího odstavce, jinou. Jedl jsem jablko, ohryzek s gustem zahodil do trávy a přesně v tu chvíli zachytil její pohled – vyčítavý i pobavený. Vídal jsem ji už dřív, ale v poslední době se pořád usmívá. Mám rád, když se holky pořád usmívají. Hledám ji v různých seznamech a ani mi nevadí, že nenacházím. Ty obličeje člověka obklíčí, zabaví. Každý nějak vypadá. Digitální maska něco napovídá. Představuješ si je. Stejně bude lepší, když ji nenajdu, když ji zase jen náhodou potkám. Kdybych ji našel, stejně bych napsal nějakou blbost. „V poslední době se hodně usmíváš.“ Nějakou rádoby zasvěcenost. Hodně lidi sleduju, hodně o nich vím. Taky vím, že není úplně ideální se tím chlubit. Ach, v těch seznamech je tolik krásných holek. Zapamatovávám si je. Některé jsem už viděl. Některé teprve uvidím. Baví mě jen tak vnímat lidi. Komunikovat s nimi jen tím, co se vznáší ve vzduchu.

Roluju seznamy a vím, že to jsou jen předsudky. Nuda. Nemůžu ji najít. Jsem celkem Sherlock, ale potřebuju nějakou indicii. Vzdávám to, obrátím se zpátky do stejné řeky. Napíšu jí, jestli by nešla ven. Popadne mě těžká nadrženost. Nemůžu spát, denní snění v noci, touha. Nijak zvlášť o ni nestojím, tak ji ani nenaháním. Právě to ale na holky platí. Když nějakou chci, tak ji naháním, a ona uteče. Když ji nechci, jsem normální, a ona na to bere. Je mým údělem balit holky, které nechci. „Je to mezi náma rozdrbané. Myslím, že by to bylo na nic,“ odpovídá. „Nebudu tě přemlouvat,“ entruju zpátky. Já to rozdrbané nevidím. Když už, tak rozmrdané. Nic mi přijde jako ideální stav. Mám jen momentální zájem o tvoje tělo. Potřebuju, abys to ze mě vytáhla. Asi prostě chci cítit blízkost „Ve dvě v parku,“ naléhám. Nemůžu se ubránit různým představám. Něco muselo otevřít vrátka, aby se tam dostala. Touha, aby bylo všechno jedno. Pak by to ale zas nebylo jedno. Možná je to jedno teď. „Tak dneska chata?“ píše druhý den, ale to už mě to přešlo. Vpřed. Věřit. Větřit.

Ta je
Ta jemná zmrzlinářka je tajemná. Světlá, ne temná, oslňující. Průzračná, člověk by z ní chtěl něco vydolovat, ale nejde to. Vzít si to s sebou jako pes kus žvance na místečko. Třeba aby mi něco napsala, ale to ona nedělá. Ne, to nedělá. Ozve se motor mrazáku a jí se rozevlají vlasy. Podívá se z okna. Jsou tam šedé mraky a trochu poprchává. Je posmutnělá, přirozeně, jako kočka na zábradlí. Zasmušile se rozhlíží, sluší jí to a ty nemáš tušení, co má za lubem. Zajímá tě to, čekáš. Pořád nic, až se na tebe zničehonic podívá. Rovnou do očí a ty oči jsou, jako by za nimi byl nějaký prostor. Máš z nich pocit rozlehlosti. Chceš tam vkročit, ale jak?

Dívám se do nich a neuhýbám. Trochu se usměju, ona taky. Umí se dívat, umí se usmívat. „Můžu ti někdy zavolat?“ ptám se. „Proč?“ „Popovídat si.“ „Teď si můžeme povídat.“ „Fakt?“ Potřebuju další přítomnost v budoucnosti. O slova nejde, slova jsou jedno. Hledím jí na nohy. Přijde nějaký kluk. Povídá si s ním jako se starým známým. Je to starý známý. Já jsem jen starý. Občas se ozve hukot mrazáku. Sedím tam trochu navíc. Trochu víc navíc. Být sám je super, akorát jste pořád někde navíc. Povídají si souvisle, jde jim to, žádné nekonečné pohledy. Chci ji mít zase jen pro sebe. ∞