Barmanka se tváří přísně, ale z té přísnosti se hned zase mile usmívá. Nevyzpytatelně.

Minule jsem šel kolem, zrovna když stahovala roletu. Ptal jsem se, jestli mají ještě otevřeno. „Už vám naliju jenom panáka,“ štěkla unaveně. Úplně jsem se lekl, úplně jsem se sekl. Brutální krása jako rozeklané něco. Dlouhé červené šaty jako noční košile. Dopíjím čaj a jdu jí položit svou klasickou otázku, jestli bych si nemohl dát ještě jednu vřící vodu. Někdy chápou, někdy ne. Většinou dají, někdy ne. „Chcete i čaj?“ „Ne, ne, já si tam právě dám ten starý.“ „Já vám klidně dám nový.“ „Jako zadarmo?“ „Jo.“ Tohle si za peníze nekoupíš, že tě někdo tak nezištně, punkově podaruje. Chci se ještě zeptat, čím jsem si to zasloužil, ale nechtěl jsem být moc koketní, konkrétní. Vrátil jsem se na svý místo a houpal se na židli. Vešel Kobza s nějakou kočkou.

Postavil se na bar a přeměřoval si prostor, jehož je majitelem. Ve tváři měl svůj typický, těžko čitelný výraz. Ulpěl na mně pohledem. Posledně jsme se párkrát nepozdravili, tak jsem u toho zůstával, ale pak mi to bylo líto. Nebyl jsem přítomný. Kočka byla fakt kočka. Kobza je teď docela v kurzu. Píše sloupek do Reflexu. Šíří pověst týpka, který neodolá, když se dá uspořádat nějaká ta akcička, i kdyby ho to mělo stát jmění. „Nezajdeš do kavárny?“ „Do jaké?“ „No, jednu tady kousek mám, náhodou.“ „Tak fajn.“ Tak nějak se tváří. Prohazuje pár slov s barmankama. Vypadá to, jako by je plísnil, ale ony se shovívavě usmívají.

Rohový stůl
Vlezl jsem tam tak, že jsem šel kolem a zakoukal se do dredařky, která kouřila před podnikem. Tvářila se mimoskvoucně. Odhodlával jsem se ji oslovit, ale v poslední době jsem nějak oddělený. Když šla dovnitř, neodolal jsem a šel za ní. To se nevylučuje. Když je člověk oddělený, je zároveň zapojený. Nejdu do toho, jdu za tím. Zatím, pak se uvidí. Seděla s kámoškou pod barem. Naproti zel rohový stůl, přes jednu židli přehozený kabát. Ideální pro mě, v rohu je největší moc. Sedl jsem si tam a vrhal po ní (k)očko, ale zmocnil se jí takový tak třicátník, který seděl na baru. Na tváři měl opilou, žoviální grimasu, která prozrazovala, že se ji odvážil oslovit jen díky tomu, že se vnitřně vzdal veškerých ambicí takového počinu.

Něco jí vykládal a ona se smála. Nedalo jí to moc práce, měla špičku. Její kámoška seděla s kamenným výrazem. Moc hezká. Od jiného stolu ji šmíroval ambiciózní fešák, ale ona se tvářila naštvaně. Když se na ni podívala dredařka, spontánně se rozesmály. Pily víno. Nalézal jsem uspokojení v pokoutné observaci, které se vždycky v rohu nejlíp věnuje. Vhod přišla hlasitá meditativní hudba plná rytmů a ploch a ženy poblíž, s nimiž to lavírovalo mezi zájmem a nezájmem, projeveností a neprojeveností. V potemnělém prostoru se kultivovaně bavili lidé. Dobrá hipkavárna dokáže zachránit život. Musí být plno, aby pozornost mohla proplouvat a konfrontována neměla, kam utéct. Aby si mohla hrát s jinou pozorností, aniž by byla odkázána na její milost a nemilost.

Šestnáct korun dýško
S barmankou je to specifické. Člověk si ji nesmí brát osobně, je tam jen napůl. Plní funkci. Vždycky je zajímavé pozorovat, jak se s tím popasuje. Být funkcí a zároveň člověkem. Je z toho legrační karikatura. Ví, že se na tom pasete a latentně vás za to nenávidí. Dredatá s kámoškou odcházejí. Barový pult má poličky s knížkama, jdu si jednu vybrat. Ožungr, který hučel do dredařky, vypadá jak z Welshe. Něco na mě křičí a šlape mi na nohu. Rozhazuje mi sandál. Podává mi knihu. Radši si ji beru a jdu si s ní sednout. Na parapetu okna je lampička. Žárovka je v keramické muchomůrce červené. Beru si ji. Zachytím Kobzův pohled vystihované pohody.

Česká nej. Nejdelší české slovo bez samohlásek je „scvrnkls“. Přijde barmanka s tím, že zavírají. Jen tak bez ničeho mi sklidí nádobí, i když tam mám ještě čaj. Je hrozně naštvaná, že dredařka s kámoškou nezaplatily. V ráži klade část viny na ožungra, který je tam štamgast. Sprostě nadává na ty holky. Byly prý na ránu, a kdyby je teď potkala, tak jim něčím rozrazí hlavu.

To mě zarazí. Četl jsem teď knížku o koncentračním táboře, kde esesák každý den došel na pracoviště vězňů, chvíli se rozhlížel, pak vyrval někomu rýč a zasekl mu ho do hlavy. Každý den. Barmanka volně přechází z rozhořčení do líbeznosti, což ti esesáci taky dovedli. Obejme svou kolegyni. Dám jí šestnáct korun dýško. Mám pro rázné ženy slabost.

O ulici dál vystoupám do čtvrtého patra, kde mám ubytování. Na protějším domu ve vnitrobloku šustí ve větru barevné tibetské vlajky. Jsou pověšené z jednoho okna do druhého. V levém okně celou noc svítí lustr a já se tam občas podívám, protože nemůžu usnout. Přemýšlím, proč svítí. Co se tam děje? Neskutečně mě to tankuje. V jednu chvíli zahlídnu kluka (bohužel), jak tam stojí. Napadne mě, že se preparuje. Jednou jsem viděl maďarský film o chlapovi, který vycpal sám sebe. Prohlíží se, nahý. Jinak se nic neděje. Pak zhasne a jde ven, už oblečený. Je 6.23. Upadám do limbu. Za víčky se mi dělají čínské obrazy jak z učebnice zenu.

Otázka potřeby
Když na někoho vyrukuješ s tím, že je zajímavý, pravděpodobně v jeho očích vzbudíš naprostý nezájem. Místo, abys ho přízemně zrealizoval v jednotlivostech, zakleješ svůj zájem do nicneříkajícího slova. Tvůj zájem pro svou vzletnou povrchnost zůstane nevyslyšen a ty jako potvrzení ho brzy ztratíš. To neznamená, že ho přestaneš realizovat. Je těžké přijmout realitu, že byl lživý. Věnuješ klidně celý život tomu, že ho vydáváš za pravdu. Tvoříš mýtus jako komunismus. Být znamená být vždy připraven dát k dispozici všechny své funkce.

Slova se začínají flákat, bobtná svobodno. Jako když velmi ledabyle, nikoli nedbale, připravuješ příští-prýští vteřiny, protože ti dochází spousta věcí aktuálního významu. Spousta kolemjdoucích žen nemá nic lepšího na práci, než se na tebe podívat. Spousta těch žen něco sleduje-sděluje jako jedna žena, ale je jich spousta. Jejich pomsta na mé bohulibé samolibosti je v plném proudu. K něčemu se schyluje, úchyle.

Přesýpání. Opravdová krása je jako žíravina. Její vůně ti rozleptá plíce, rozlechtá tě k pláči. Scelí tě zase až jen zapomnění. Kolik zůstane zapomenuto bez té správné otázky, která je přitom úplně nevinná? Jen tě upozorňuju, jak jsi krásná, což je toxické, když tvůj přítel zrovna vykonává potřebu. Podvést ho takto. Kdykoli, jen ne teď. Ale já se tak dostávám do povědomí. Skrz oči. Nesmím dát nic najevo, jen to povšimnutí.