Společnost, komunita lidí, která se rozhodla sdílet časoprostor, má nárok vědět určité věci. Má právo znát skutečnosti, které ji mohou ohrozit. Tato data nesmějí zůstat zasutá pod povrchem a tam doutnat až do okamžiku, kdy foukne čerstvý vzduch a kyslík v něm obsažený zažehne chemickou reakci – hoření. To už je pozdě. Výsada dostávat informace a jejich následná všeobecná transparentnost, je něco, o čem se musí neustále debatovat, co je třeba zprůhledňovat i přes tuhý odpor těch, kdo jsou jimi napadnutelní a tedy, jak to naštěstí v demokraciích bývá, jimi odvolatelní.

Nevolám po anarchii, ale po spravedlivém řádu věcí a lidí. Po rovném přístupu mezi sebou navzájem. Pokud už nebereme jako autoritu Boha, kterým se sice denně mělce zaklínáme, musíme být odpovědní vůči sobě, jeden ke druhému. Zdravá komunita spolu musí především komunikovat. Com­municatio. Jsou to přeci jenom příbuzná slova. Společně, společné, společnost.
Již čtvrtou dekádu v České republice zápasíme s hříchy minulosti, omlouváme minulostí své současné nezdary a nevypadá to, že by se něco mělo v dohledné době změnit. Zažitý a všeobecně přijímaný mýtus předchozích 40 let by se dal shrnout do tohoto imperativu: „Buďte ticho, nechte nás vládnout, a my se o vás postaráme.“ Bohužel v mnohých žije i nadále. Zůstává nedílnou součástí našich dní. Tohle se musí změnit stůj co stůj. Už dávno se měly prosadit zákony, které by vnesly světlo do vztahu občana a státu. Nikdy není pozdě. I když v tomto případě bylo pozdě už před 30 lety, kdy se ze schizofrenního chaosu stával malými krůčky chaos z nezkušenosti jiný. S důrazem na slovo jiný ale přesto chaos.

Sami sobě vlastníky
A v tom je úhelný kámen celého našeho přešlapování na místě. Transparentnost vlastnictví, jasně vymezené pravomoci mocných, jejich právní postižitelnost a vymahatelnost zákona jsou základními stavebními kameny uvědomělé společnosti, která přistupuje k tomu nejpodstatnějšímu s hlavou vztyčenou: Naše problémy za nás nikdo nevyřeší, byť se nám to bude intenzivně snažit chytře zvládnutou marketingovou kampaní namluvit. Naše problémy vyřešíme pouze my sami. Zrovna tak společnost můžeme napravit pouze my sami.

Pokud každý přistoupíme na vlastní díl odpovědnosti, na vědomém podílení se, na havlovském občanství, které nezůstane jenom prázdnou frází, ale stane se aktivním vztahem ke svému okolí, ke společnosti, můžeme konečně zvrátit onen přetrvávající mýtus o vládnoucích a ovládaných a nahradit jej jiným, sebevědomějším a odpovědnějším zároveň. Sdílená znalost posunuje každého jednoho kupředu. „Buďme hlasití, nenechme vládnout ty, kteří za každou cenu vládnout chtějí a kteří slibují, že se o nás postarají.“

Všechno vychází z potřeb jednotlivce
Potřeba někam patřit, být něčeho součástí, být zapojen. To je základní nutnost definující člověka, jak jej označuje Aristoteles. Zóon polítikon. Člověk společenský. Jenomže to je premisa, která se vyznačuje nejen pasivním výskytem v daném společenství, ale i aktivním spolupodílením se, participací na věcech veřejných, na životě větší jednotky, než je rodina. Je na každém z nás, jak se budeme či nebudeme projevovat. Přemrštěná participace může být a často i je znakem psychopatické potřeby být vidět, stát ve středu dění, účastnit se za každou cenu.

Všechno vychází z potřeb jednotlivce. Jenže potřeby jednotlivce musejí často ustoupit potřebám většiny. A nejen většiny. Potřeby jednotlivce musejí často ustoupit i potřebám menšiny. Jedině tak je možné zajistit spravedlivé vlastnictví věcí veřejných. Konsenzem, schopností vzájemného dialogu, sdílením informací a jejich prosívání skrze relevantní skutečnost. Po 30 letech od pádu jedné strany a jednoho oficiálního názoru je třeba připomínat všechna pozitiva, která se aktivní občanské společnosti podařilo vydobýt. Zároveň mi bylo vždy v dětství připomínáno, že je lepší koukat tam, kde je hůř. Abych si vážil toho, jak je u nás dobře. To je moudrá myšlenka a já se jí řídím. Avšak nemělo by u ní zůstat. Je třeba se snažit k tomu přidat svůj osobní podíl. Spolupodílet se na vlastnictví hodnot, jimiž se společnost utváří, být odpovědní vůči sobě samým i vůči sobě navzájem. To je dar. A dar nelze vlastnit. Je třeba jej poslat dál. To je princip daru i vlastnictví. ∞