„Podle Machkova Etymologického slovníku jazyka českého (2. vydání, s. 693) znamenalo slovo vlastní původně to, co patřilo pod něčí vládu, k něčí ‚vlasti’. Vlastní a vlastníci pak mohli být poddaní jednoho pána, krajané z jedné ‚dědiny’, ale i příbuzní rodem.

Ve staré češtině tak byl vlastník přímo i vlastní bratr, z Libuně na Jičínsku se obdobně uvádí i vlastenec. V Jungmannově slovníku význam příbuzenský u slova vlastník uváděn není (tak až u Franty Šumavského a v Kottově druhé abecedě). V Příručním slovníku se tu na základě citátu z A. Mrštíka (Křížek byl vzdáleným vlastníkem kmotřenčiným) udává prostě nářeční význam ‚příbuzný‘.“

Podle této drobné exkurze ke kořenům českého jazyka se tedy dozvídáme, že vlastnictví je ve skutečnosti příbuzenské spojení, být vlastní tedy svůj, anebo dokonce ne vlastnit něco, ale býti vlastněn. Jak záhadně se promítá náš jazyk do dnešního světa. Zdá se, že teď je vše právě naopak. Dnes se za vlastnictví považuje majetek, ať už duševní, nebo fyzický, nabytý, movitý… S příbuznými se spíš hádáme, než abychom je považovali za poklad, pokračování sebe samých způsobem, o kterém ví jen Bůh. Jak se zmiňuje Woland v Bulgakově Mistrovi a Markétce – „Otázky krve jsou nevyzpytatelné“.

Odtud také slova vlast nebo vlastenectví, vlastenec, kdy vlast byla půda a vlastenci poddaní nebo příbuzní. Když je to vlastní půda a vlastní – o to stojí za to bojovat, to je na co být pyšní. Náš domov, někdy čtyři zdi a někdy útlounká křivolaká říčka s trsy ostřice a divokými kosatci, osamělá zplanělá jablůňka, starý dům s pokřiveným oknem pod střechou. Je to vůně našeho dětství, co zůstane v nás po celý život a kam se ubíráme, abychom načerpali sílu pro další cestu.

Vlastenectví a patriotismus není to samé. Nevybízí vás to k šílenému nacionalistickému hnutí ani k štěkání na každého nechtěného návštěvníka. Je to tichá láska, klid a bezpečí. Vlastnictví není hromadění, je to to, co nám bylo dáno do vínku, abychom si uchovali, a to, co jednou dáme do vínku svým dětem.