Dřív jsem chodil za lidmi. Teď čekám, že přijdou za mnou. Až přijdou, udělím jim audienci a audit.


Upřímnost se neskládá jen z předkládání toho, co se stalo, ale taky všeho, co se stalo. Když se učíš text písně, každý verš odkazuje na ten příští – zapomenutí jednoho zhatí evokaci zbytku. Slova mají svou vnitřní melodii a logiku, stejně jako má vnitřní melodii a logiku to, jak každý z nás specificky vnímá život a realitu. Autofikce je uměleckým ztvárněním tohoto vnímání.

Probíhá přednáška, které se účastní moje neopětovaná láska z šestnácti let. Psal se rok 2000 a já si do dlaně vytípal P. Připadal jsem si neúplný. Jedním z exponátů je nápis „teď“, který před patnácti lety rok visel na střeše vedlejší budovy. A lavičky, které jsem naposledy viděl před deseti lety, kdy revitalizovali park. Přednášející říká, že jsou z poplastovaného kovu. Trubky v pětaosmdesátém dodali topenáři a výplet klecaři z jézédé. Mluví dobře.

Vystavovatelka mě upozorňuje, že se nemám opírat o zeď. Nic neříká, rovnou napřáhne ruku se záměrem mě odsunout, ale stihnu uskočit. Strhne se přednáška dobově oblečené slečny. Vypadá jako moje babička na dobových fotkách. Zírám. Vypráví moc zajímavě o botách. Když mluví o galoších, pán říká, že je nosil ještě v šedesátkách. Ona kontruje, že tohle vždycky někdo řekne. Přísná, má to pod kontrolou.

Unešenost

Jakmile pohled ulpí, žena už je chimérou, zděšená prázdnotou v očích muže, jenž na ní sleduje něco jiného než ji. O uspokojení, jež se mu rozlévá po tváři, soudí, že pochází z jejích vnad, což dle svého stavu kvituje s povděkem či pohoršením, ale vnady byly jen příčinou upoutání. Za ulpění může nepozornost muže, který ženu zaměnil za svou myšlenku a zafixoval ji na ní. Absorpce myšlenky – kusu muže – do ženy je přirozeným přírodním mechanismem. Duch ulpívá na hmotě, v níž se zapomíná, z níž procitá.

Muž se může zdejchnout, ale chce? Spojení se jeví být nevyhnutelným. Chce se mu navždy jen myslet? Verze, ve které má na výběr, je ostatně tou lepší variantou. Ne vždy ženě předchází myšlenka. Muže může napadnout přímo žena. Užene ho. Ne každý muž taky myslí. Ztratí pojem, vypadne z role. Spustí se mu vlasy, protože vlasy jsou myšlenky, které formují výraz. Proto se jich mniši zbavují a mocným mužům vypadávají.

Zákrok

Všichni si vymýšlíme, když interpretujeme kódy, jež našim mozkům nabízí okolní svět. Existovaly by ty kódy i bez mozku, který je jediným nástrojem jejich recepce? Kolem sebe máme další mozky, které se na mnohém shodují, ale existuje také něco jako sdílená halucinace. Nemohou existovat dokonalejší nástroje, které přijímají a umějí více než my?

Technologický pokrok pokračuje nepředstavitelnou rychlostí a lidský mozek se mu plazí do chřtánu. Je dobré uvědomit si, na čem jsme a kdo jsme. Neřešit, nehřešit zlepšováky. Když zaznamenáš všechno, jak to je, bude to teprve znamenat něco jiného, něco víc – změnu perspektivy, únik z opakování. Když všechno zaznamenáš podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, probudíš se. Nebo možná ne, ale budeš mít něco na článek. Něco svého.