Expedītiō, expedītionis má v latině dva významy, a sice buď výklad, nebo průzkumnou výpravu. Do dnešních dob se význam i podoba slova dochovaly takřka neporušeně v mnoha jazycích.

Cesta za poznáním, průzkum terénu nebo třeba výprava do dnů či staletí příštích. To, co je v jednom okamžiku skutečností se náhle stává minulostí, když vzápětí uděláme krok do budoucnosti – někdy nerozvážně, někdy plni obav a strachu, jindy se nad tím ani nezamýšlíme. Každopádně jedinou jistotou v našich životech je neustálá změna, pulzace bytí. Realita našeho mládí, a tím spíše mládí našich rodičů, připadá dnešní generaci strašně vzdálená a nereálná. Komunismus se Stalinovou hrůzovládou je už dávno pryč a dnešní děti ho vnímají jako hlubokou historii.

Právě tato myšlenka patří k jednomu z nosných témat románu Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti. Celá kniha je prošpikována narážkami a skrytými symboly předkládanými čtenáři k rozluštění. Jméno jednoho ze čtyř hlavních protagonistů je Ramon – parafráze na slovo román –, který v průběhu děje po útrpném smutku a klopotném hledání dospívá uprostřed loutkového divadla o Stalinovi a jeho svitě k názoru, že to, co stojí za oslavu, je právě tato bezvýznamnost, kterou zapříčinil čas, záměna vážnosti za směšnost a nepotřebnost. Právě v Ramonovi nalézáme onen ukrytý smysl bytí, kterým je jednoduše radost, alespoň ta nejmenší, ačkoli žert je mrtvý.

Pojďme se podívat, jak koncepci románu vysvětluje v doslovu Sylvie Richterová: „Představuji si, že metateze Ramon – román není náhodná, je spíš smluveným znamením pro čtenáře, který nezapomněl na čtyři ‚výzvy‘ umění románu, které Kundera vyslovil ve Zneuznávaném dětství Cervantesově: výzvu hry, výzvu myšlení a výzvu času. Ramon je zde mužem myšlení a činu: je aktivní při setkáních a je na něm podněcovat události, uvědomovat si komickou stránku situací i uchovávat ve vědomí bolestné věci z minulosti a z přítomnosti. Hlavně však na sebe bere úkol dospět všemu navzdory ke katarzi, která se zdá nemožná […] Na první stránce se představuje Alain, kterému ve čtveřici druhů připadá výzva snu. Přemítá o Erotu, nejmocnějším inspirátorovi snění. Jeho velké téma jsou pupky. Ony anonymní a pořád stejné dírky v prostředku těla… […] Třetí z druhů, Kaliban, není zlá bytost symbolizující zemi, násilí a smrt jako jeho jmenovec: je to herec, dobrý herec. Jeho pravé jméno se však nikdy nedozvíme. […] Charles symbolizuje výzvu času a zabývá se historií. Právě jemu daroval ‚mistr‘ (vidím zde narážku na Bulgakova – pozn. aut.) knihu Vzpomínky Nikity Chruščova. […] První, italské vydání Slavnosti bezvýznamnosti nese vročení 2013, tedy šedesát let po Stalinově smrti. Slavnost je možná, nebo zaprvé, výroční pozornost: významnému diktátorovi k bezvýznamnosti…“

Knihu ve spolupráci se samotným autorem do češtiny přeložila Anna Kareninová. Román se doporučuje číst meditativně. Dá se přečíst najednou a pak se vracet na přeskáčku k jednotlivým pasážím a vždy naleznete něco nového, něco zatím nepovšimnutého. Je to právě taková malá expedice do naší doby a jejího nevážně váženého vnímání.

Slušelo by se asi ukončit tento krátký elaborát zvoláním: „Optimismus je opium lidstva!“, a tak hlavu vzhůru a ústa dokořán.