Dělám jen to, co dokážu pochopit, takže nedělám nic, ale když to dokážu popsat, tak je mi to jedno.

Na stole mi leží Sartrova Slova, která jsem vysvobodil z knihobudky. V Respektu čtu článek o Ricky Gervaisovi. Autor tvrdí, že autentická nekorektnost může vystihnout problém. Takže autentická nekorektnost by měla vystihnout problém. Jenže když něco má, přestane být autentická. Musí být neintencionálně, prvoinstančně autentická, aby v oběti vzbudila zdravé naštvání se a nezůstalo jen u nezdravého respektu. Ilustrátor Respektu Reisenauer, restaurátor jeho nekorektní fasády, si za pár dní vezme život. Dalších pár dní nato zemře Navalnyj…

Týpek mě ruší monologem o duších. „Potřebuju cukr, cítím to,“ sype krystalky do skleněného džbánu ledového čaje. Mícháním je vyhání ze dna a zblízka dohlíží na jejich rozpouštění. Je obézní. Vrbou je mu hubený buddhista, který solidárně cukří svůj oolong. „Dřív když se kolaudoval nový hřbitov, tak na něm jako prvního pohřbili člověka zaživa, aby ho hlídal. Tak byli lidi pověrčiví. Když někde straší, nemusí to být inteligentní bytost, ale jenom emoce, které tam zůstaly po nějakém vystresovaném člověku. S tím si moc nepopovídáš,“ říká dabingovým hlasem. Najednou se nad ním rozsvítí lampa. Nikdo se nesměje.

„Já jsem koruna!“ rantuje venku ožrala. Je deset stupňů a v rádiu inzerují místa, kde se dá bruslit. Politici prý začali něco řešit. Za nás byl způsob užití termínu „řešit“ ve smyslu „zabývat se něčím“ čistě slangový. Dnes ho užívá establishment. Přítomnost je řešení. „Jsi víc sama sebou, když mluvíš se mnou, než…“ ptá se holka kamarádky v kavárně, ve které všichni přeřvávají své myšlenky, protějšky, sousedy a nakonec i celou vzniklou hlukovou stěnu. Kumulace je přirozenost. Musím odejít.

„Když se řídíte tou schránkou, zemřete s tou schránkou, zatímco když se řídíte duchem, získáte věčný život,“ říká týpek na chodníku. Je mladý a pohledný. „Můžu se zeptat? Co z toho života máte?“ ptá se ho taky jedlá holka ve vyzývavé póze. „Fakt mě to zajímá!“ směje se, jakože to nemyslí zle. Týpek jí pět minut něco vysvětluje, a pak osaměle káže do pátečního hradišťského večera.

Outofikce
Knihobudka už není, co bývala. Člověk by očekával spíš opačný trend, ale čím dál víc lidí v ní vidí dopamin. Když jdou kolem, zastaví se, někdy do ní přímo míří, ale vždycky už v ní někdo stojí. Opřou se opodál, dělají, že odpočívají a ostatní je předbíhají. Asi si to osvojování budu muset zakázat. „Zkus to, nic nevědět,“ radí Dr. Emmett Brown Martymu Mc Flyovi v Návratu do budoucnosti, aby nenarušil časoprostorovou kontinuitu a lidi nelítali vesmírem jako papíry.

Host ohledává autofikci. Pojem prý prvně použil v roce 1977 francouzský spisovatel Serge Doubrovsky. V následné debatě označil britský básník Philip Larkin za předchůdce sebestředné prózy básně. U básní se automaticky předpokládá, že jsou o autorovi, a nikdo nic neřeší. Všichni se na autofikci dívají z hlediska autorovy snahy něco psát, ale myslím, že autofikce nic nepředpokládá. Je automatická a romantická. Aromatická. Autor se pro report z reality nerozhodl reflexivně, ale kompulzivně.

Autofikční psaní není projevem autora, ale života. Není třeba se snažit, stačí se podvolit, popsat syrovou skutečnost. Nějaké snahy zapotřebí je, ale výsledek nesmí vypadat snaživě. Část snahy musí směřovat k potlačení snahy, sebe sama. „Mám se stavit?“ „Není třeba.“ „Asi mám potřebu dělat věci, které nejsou třeba. Zrovna jsem si v baráku zabouchl klíče.“ „Asi jo.“ „A co děláš v Beskydech? Zasněžuješ?“ „Jehličím.“ „Proto jsi tak pichlavá?“ „Asi, jako merfán.“ „To víc, jako chvoj.“ „Tak si to neber pichlavě.“ „Nemám si nabíhat na vidle.“

Brno
„Šest hodin umíral, plivali na něj a on se za ně modlil. A vy? Podívejte se na své životy. Smilníte, lžete, kradete… Nenávidíte,“ agituje na náměstí Svobody týpek s baťohem, který vypadá jako padák, s nápisem Jedině boží syn Ježíš Kristus. Jeho slova dementuje fakt, že ho nikdo neinzultuje. Kdyby mluvil vlastním hlasem a zájemci se kolem něj srotili, tak v pohodě, ale lidi si jdou po svých a on jim své poselství řve přes vyhulený zesilovač přímo do bubínků. Není úniku. „Ježíš je to slovo boží, které vzalo na sebe tělo a přišlo mezi nás!“ „Amen!“ odpoví z lavičky bezdomovec hlasem poznamenaným chlastem. Vypadá jako Kevin Costner.

„Tvůj největší hřích je: můžu si svůj život řídit bez boha,“ huláká parašutista. Prostor absurdní rychlostí protne satan v černé helmě na jednokolce. A dav dělá, že všechno je úplně normální. Halím se do kapuce a obsedantně si zpívám Charley’s Girl od Lou Reeda. „Máte maté?“ „Ne.“ „Nemáte? Já jsem sem vždycky chodil na maté.“ „Jen v letních měsících.“ „Aha.“ „Myslíte Club Maté?“ „Ne, normální. Normální máte?“ „Ne.“ „A zelený čaj?“ „Jen s rýží.“ „Tak jo.“

Za stěračem mám pokutu. Parkoval jsem celý den na místě, kde se může stát maximálně tři hodiny. Ticket byl vystaven už po hodině, fízl musel být věštec. „Neměl jste kotouč. Bude to za tři stovky. Máte kotouč?“ ptá se paní u přepážky. „Ne.“ „Tak tady máte,“ podává mi papírové hodiny. „Díky.“ Nastavuje se na nich čas, kdy řidič zaparkoval. Musejí se vždycky nechat za oknem. „Na třídě Tomáše Bati je limit hodina a nikdy to tam nekontrolovali,“ podávám jí sumu. „Ale jo, ono se to průběžně kontroluje.“ „Fakt ne, já tam stávám bez kotouče,“ trvám na svém. „Máte to uzavřené,“ domlouvá mi. „Díky moc. Na shledanou.“