Drazí čtenáři a čtenářky.

Až s neviditelnou samozřejmostí se slovo péče vytrácí z vazeb a konceptů. Mluvíme o výkonu, růstu, inovacích, odolnosti, bezpečnosti. Měříme produktivitu, optimalizujeme čas, kultivujeme značky i vlastní identity. Péče se ale v tomto slovníku často objevuje jen jako měkký doplněk: soukromá záležitost, ženská agenda, neviditelná infrastruktura každodennosti. A přitom právě péče možná představuje nejradikálnější téma dneška – jako základní podmínka.

Kulturní imaginace dlouho oslavovala autonomního jednotlivce: člověka, který ne nezávislý, stojí na vlastních nohou a za svůj úspěch i neúspěch odpovídá především sobě. Jenže zkušenost posledních let – pandemie, války, klimatická úzkost, stárnutí populace i krize duševního zdraví – znovu připomněla cosi dávno známého: nikdo není soběstačný. Jsme bytosti závislé, zranitelné a vzájemně provázané. Etika péče ostatně vychází právě z předpokladu, že lidské vztahy a závislosti nejsou okrajovým rysem existence, ale jejím středem. Jak se tedy dnes k tématu péče vrátit a rehabilitovat jeho možnosti? Není péče řešením pro mnohé radikální postupy, které by naopak potřebovaly jemnost a vhled dlouhodobosti?