Amedeo Modigliani
Nejhorší výstava roku 2011

Představte si, že máte rádi určitého umělce, kterému se u nás poprvé konečně uspořádala výstava. Takže se na ni asi těšíte, to je logické. Tudíž si vyšetříte jedno celé odpoledne, abyste měli dost času si jeho dílo v originálech náležitě vychutnat, vezmete s sebou podobně postiženého jedince a máte svátek.

A pak přijdete na výstavu. První, co uvidíte, je kávovar a varná konvice, to vše doprovázené zvukem z hraného dokumentu, z něhož odkapává sentiment a rozmazaná řasenka v kvantech, za která by se nestyděla leckterá argentinská produkce telenovel. Tomu dokumentu jsem věnovala pár vteřin. Mnohem více času jsem totiž trávila před zarámovanými kresbami třeba z Arménského sešitu, které byly nejen špatně zapaspartované (papír se prohýbal a vlnil), ale byly nasvícené tak, že jsem ve skle viděla perfektně vše, co se odehrávalo za mými zády, ale kresbu samotnou až na několik pokusů, při kterých se mezi odlesky odhalil vždy další kousek. To, že dvě třetiny prvního sálu zabíraly fotografie domů, ve kterých Amedeo Modigliani bydlel, přátel, se kterými se stýkal, a kresby jeho sestřenic Corriany a Olgy, je dalším potvrzením kvality kurátorské práce Sereny Baccaglini.

Stejná detektivní práce jako u kreseb mě čekala i ve druhém sále, kde byl Amedeo pro změnu doplněn Františkem Kupkou (to, že se sešli v roce 1912 na Podzimním salónu v Paříži měl být pravděpodobně dostatečný důvod, jak zaplnit prázdný prostor na stěně). Kromě toho jsem se mohla pokochat celkem šesti (!) oleji, jednou ostudnou reprodukcí oleje (což je dáma z plakátu, jak charakteristické) a korespondencí, která byla Amedeovi adresována. Olejů namaloval Modigliani opravdu hodně (sice hodně jich bylo zničeno, ale přece jen se jich zachovalo více než šest) a fakt, že byl i sochařem, byl jaksi naprosto opomenut. A to, že popisky byly o jeden milimetr vzdáleny rámu obrazu, a tudíž tak nepříjemně zasahovaly do zorného pole, na téhle výstavě stojí snad už jen za malý povzdych. Nemluvě o „katalogu“, kterým je publikace Taschen. Opět se mi tak potvrdila zkušenost, že výstavy v Obecním domě nejsou dobré.

„Výstava Amedeo Modigliani přináší vysoké umělecké i historické hodnoty a je jednou z nejdražších výstav Prahy vůbec,“ kopíruji z oficiálního prohlášení na webu, které se hemží slovy jako unikátní, výjimečný, originální, vynikající, skvělý atp. a musím jim dát za pravdu. Zaplatit za výstavu, která aspiruje na titul KATASTROFA ROKU 2011 jako běžný návštěvník částku 240 Kč je opravdu drahé. Sakra drahé.