Sedmnáctý ročník benátského bienále zaměřený na architekturu byl po ročním zpožděním zahájen 22. května 2021. Téma letošního ročníku How will we live together se v kontextu pandemie stalo nečekaně aktuálním. Jak na něj účastníci reagovali? Proč je letos pavilon Česka a Slovenska prázdný? A proč o tom nikdo nepíše?

Vlivem nepředvídatelnosti vývoje celosvětové pandemie muselo být architektonické bienále o rok odsunuto. Koncepce výstavy, připravovaná před těmito událostmi, nabila v nové perspektivě pandemie na důležitosti. Libanonský architekt a kurátor letošního ročníku Hášim Sarkís komentuje výběr titulu tohoto ročníku následovně: „V kontextu rozšiřujícího se politického rozdělení a rostoucí ekonomické nerovnosti, vybízíme architekty, aby se zamysleli nad ideou prostor, ve kterých bychom mohli žít společně s vzájemnou velkorysostí.“ Prezentované projekty se v návaznosti na hlavní téma výstavy zabývaly, jak problematikou soužití člověka s planetou, koexistencí člověka s člověkem (řešeny byly otázky genderové politiky nebo začlenění menšin do společenského celku), nechyběla ani orientace na žití s moderními technologiemi a umělou inteligencí.

Oproti předchozím ročníků, se letošní bienále rozšířilo o další účastníky. Mezi 112 vystavujícími zeměmi nově najdeme také Granadu, Irák a Uzbekistán. Kromě areálu Giardini a Arsenale, mohou zájemci navštívit sedmnáct doprovodných výstav, které jsou k nalezení v různých částech benátského ostrova. S nárůstem nově vystavujících se akce rozšiřuje také na pobřeží do industriální oblasti zvané Forte Marghera. Do této části přístupné pro veřejnost, jsou v rámci bienále soustředěny projekty zaměřené na dětskou hru, reagující na otázku: Jak si spolu budeme hrát? Mezi pěti mezinárodními účastníky můžeme najít také dvě česká architektonická studia – Skull studio a Mollo architekti –, která k této příležitosti spolupracovala na vytvoření návrhu dětského hřiště. Autory návrhu s názvem Off Fence jsou Matěj Hájek a Tereza Kučerová.

Jediným českým vystavujícím v hlavním areálu benátského bienále je architekt Vojtěch Rada. Instalace s názvem Soft Architecture je součástí konceptu maďarského pavilonu, který přizval ke spolupráci architekty ze států bývalého sovětského bloku. Téma projektu reaguje na velmi aktuální otázku našeho prostředí a ptá se: Jak přistupovat k budovám z doby minulého režimu?

Pavilon Česka a Slovenska – zavřeno
Těžko pochopitelná je bohužel situace kolem pavilonu Česka a Slovenska, který v současné době zeje prázdnotou. Dle vyjádření správce objektu, kterým je Národní galerie Praha, zde probíhá rekonstrukce. Pavilon byl uzavřen v roce 2019, poté co ho poničil silný vítr. Jeho nevyhovující stav byl však znám už dříve a zmíněná událost byla jen posledním hřebíkem do rakve.

Přípravu projektu pro aktuální ročník měla mít na starosti slovenská strana. Slovy koordinátorky projektu za Slovenskou národní galerii Moniky Krčmárik: „Pôvodná predstava počítala s opravou objektu v čase od ukončenia tohtoročného (rok 2019 pozn. red.) Bienále do otvorenia prehliadky budúci rok. Správa prizvaného statika však formuluje vážnejšie problémy so samotnou konštrukciou strechy a predpokladá výraznejšie stavebné zásahy. V tejto veci je plánované stretnutie medzi zástupcami MK SR, MK ČR, NG Praha a SNG, na ktorom by sa mal dohodnúť ďalší postup v riešení vzniknutej situácie.“ K vzájemné dohodě ohledně postupu ale už nedošlo a výsledkem je neúčast těchto dvou zemí na jedné z nejvýznamnějších výstav světového rozměru.

Přestože je dlouhodobé dělení správy pavilonu mezi Národní galerií Praha a Slovenskou národní galerií komplikované na úrovní administrativní komunikace, nemělo by být důvodem k neúčasti. Prázdný pavilon je neférovým gestem vůči českým a slovenským autorům, kteří jako by neměli, co světu ukázat. Opak je přitom pravda. Nehledě na fakt, že letošní ročník ukázal mnohé možnosti využití prostor pavilonů, a to nejen jejich interiérů, ale i exteriérů.

Například Německo využilo možnost zprostředkování svého projektu skrze virtuální realitu pouze načtením QR kódu. Také Kanada přistoupila ke kreativnímu řešení pokrytím fasády textilií, vnitřní prostor budovy nebyl využit. Další možností bylo obestavění budovy novou konstrukcí, k čemuž přistoupila například Amerika. Špatný technický stav pavilonu, navíc v kontextu ročního zpoždění zahájení akce, není výmluvou. Přestože celá situace rozvířila soukromé diskuse v uměleckých kruzích na internetu, médiím se naprosto nepochopitelně vyhnula. Prvním veřejným komentářem k situaci byl až otevřený dopis Spolku Skutek z tohoto měsíce.

Závěrem
Letošní ročník architektonického bienále byl oproti předchozím výrazné scénografický. Místy instalace působily spíš jako samotná umělecká díla než architektonické návrhy. Expozice tak rozhodně nebyly strohé. Evidentní snahou je vykročení k ekologickému přístupu ve vystavování. Klasické papírové prospekty a brožury byly hojně nahrazeny QR kódy, a to i v případě oficiálních materiálů od organizátorů akce. Bez chytrých telefonů je tak návštěvník ponechán čistě vlastní imaginaci. Co se týče otázky vznesené hlavním kurátorem akce, prezentované návrhy na ni odpovídají poměrně jednotně: žít budeme sobě nablízku, hranice budou zbořeny a příroda bude respektována. Po více než ročním omezení setkávání se zdá být vzájemný respekt a blízkost naprosto zásadní, a to i v rámci architektury. Co ale budoucnost skutečně přinese, a jestli se situace kolem pavilonu Česka a Slovenska někam posune, teprve uvidíme.

Biennale Architettura
Benátky, Itálie
22. 5.–21. 11.