Jakub Nepraš (* 1981) je přední český multimediální tvůrce a další z představitelů tuzemské mladé výtvarné generace. Svá díla vystavuje po celém světě, je držitelem několika prestižních ocenění. V čem tkví jeho kvality?

Technická preciznost
Je zjevné, že těžiště Neprašovy působivosti spočívá už ve velmi precizním a na českém území nepříliš vídaném technickém provedení. Mladý tvůrce se do širšího povědomí dostal totiž především díky svým trojrozměrným videokolážím. Vytvořené či nalezené záběry komponuje do pulzujících celků, které pak promítá na matné plexisklo umístěné do svých objektů, popřípadě přímo na ně. Jeho dílo vykazuje nesmírnou vizuální bohatost a přitažlivost. Složité pohyblivé struktury mají schopnost diváka silně zaujmout, až uhranout.

K multimediálním technologiím se Nepraš propracoval už během studií na Akademii výtvarných umění, která zakončil v Ateliéru nových médií I u Michala Bielického. Vzhledem k propojování projekcí s prostorovými objekty příliš nepřekvapí fakt, že svůj pobyt na AVU zahájil v Ateliéru monumentální tvorby Aleše Veselého.

Městský rozbor
Již ve starších Neprašových pracích můžeme číst určitý zájem o možnosti zpracování a rozboru městského prostředí. Pohyblivost projekce dovoluje Neprašovi působivě zobrazovat dynamickou, ale celistvou spletitost mechanismů a vazeb, které město utváří. Člověk je zde sice miniaturní, ale naprostou nezbytnou součástí koloběhu.

Nepraš však nezůstává jen u znázornění městských cyklů samotných. Konkrétním příkladem může být už počin Generator P-730. V tehdy ještě na plátno promítané videokoláži je člověk upraven opět na krajně drobnou úroveň a je monumentalisticky obklopen součástkami staré elektroniky. Ty svým vzezřením připomínají normalizační městské prostředí, v němž jsou lidské postavičky uzavřeny.

Poněkud odlišná, byť stále pracující s tématikou města, je videosekvence Trip z roku 2008. Jedná se o cestu vlakem imaginární městskou krajinou, při které je dán volný průchod autorově představivosti. Objekty, které jsou míjeny, tak na sebe berou podoby fantaskních předmětů spojených s Neprašovými pocity a zážitky. Z okna projíždějícího vlaku je nám tak servírován bizarní koktejl nejroztodivnějších věcí rozličných velikostí.

Pro světovou výstavu Expo 2010 v čínské Šanghaji připravil Nepraš závěsný otáčivý objekt velkolepých rozměrů, nazvaný Metropolia. Projekční povrch v tomto případě tvoří kruhové seskupení obalů ze skutečných výrobků vyrobených právě v Číně. Na ně videosochař nechal promítat zobecnělý příběh univerzální megalopole. Divákům byl tak nabízen celistvý, souhrnný náhled na velkoměstský kolos, jehož přivrácenou stránkou však byla možnost z takového pulsujícího víru čerpat i energii.

K problematice městského prostředí se pak Nepraš vrátil také v rámci instalace pro festival Signal v roce 2013. Jeho Moth zavěšená pod obloukem Karlova mostu představovala pro změnu neupřímnost a neopravdovost historických městských center. Pod křehkými křídly můry se skrývá vykonstruovaný model „tradičních hodnot“ starých čtvrtí. Ten je však většinou pouze inscenovanou „opravdovostí“ určenou pro turisty.


Vztah člověka a přírody
Souběžně s městem však Nepraš ve svém zkoumání zohledňuje i přírodu. Především a opakovaně poměr mezi ní a lidskou civilizací. V projekci Babylon plant (2008) můžeme zaznamenávat proud proměn živého a neživého, přírodního a umělého. V tepající koláži lze vypozorovat podobnosti mezi jednotlivými systémy. Na povrch tak vyvstává skutečnost, že ačkoli je mechanický svět v mnoha ohledech vůči tomu přírodnímu protikladný, stále mu je prvotní příroda těžko popiratelným základem a předobrazem.

V nacházení společných jmenovatelů mezi lidskou činností a principy prvotní přírody pokračoval Nepraš například také v zajímavém počinu Adela. V něm připodobnil vábení výloh a poutačů v překypujícím nočním městě k zrádnému lákání hmyzu v podání masožravých rostlin.

Zatím posledním Neprašovým výstupem v jeho nesmírně plodné činnosti je projekt Dron list. Nepraš se v této monumentální audiovizuální instalaci opět vrací ke vztahu člověka a přírody, ale také k podstatě evoluce a otevírá frekventované téma kontrolovatelnosti lidského pokroku.

Komunikace
Opakujícím se a zjevně důležitým prvkem Neprašových videoinstalací je také výměna. Aktivní, činná a bujná výměna mezi jednotlivými objekty. Podstata takové výměny na sebe bere rozličné podoby – od komunikace jakožto výměny informací mezi lidmi až zpátky k připodobnění výměny mezibuněčné. Nepraš často studuje zrod, cestu i zánik takových informací.

Zřetelně je informační tok vyobrazen v díle Meadow (2011), jež bylo dlouho dobu k vidění ve foyer Nové scény Národního divadla. Skládá se z rozličných geometricky rozmístěných kamenů, mezi nimiž proudí nejrůznější artikly. Každý kámen zastává úlohu filtru, kdy přeposílá pozměněnou verzi toho, co pro změnu přijmul.

Nadhled
Na první pohled možná (díky formální rozložitosti) trochu odlišnou, avšak při bližším ohledání naopak velice typickou je pro Jakuba Nepraše instalace Landscape (datována do roku 2012). Nadhled, který nám autor zprostředkovává v mnohých svých dílech, je zde zdůrazněn nejen projekcí, ale i samotnou výstavbou díla. Plát vymatněného plexiskla, na nějž Nepraš obvykle svá promítání realizuje, v tomto případě vodorovně protíná čtvero svislých útvarů připomínajících stromy s dřevěnými domky v korunách. Z nich lze symbolicky pozorovat (hlavní) proud ubíhající plexisklem z výmluvné perspektivy.

Zájem o člověka a jeho dějinnou roli pro změnu pronikl i do instalace Transmitter z téhož roku, vytvořené v Portugalsku. Nepraš obratně využil místního zeměpisného charakteru k antropologickému rozjímání – informace vysílané člověkem a jeho odkazy jsou v projekci smývány příbojem oceánu. Ten tak svébytným způsobem sjednocuje člověka s nekonečným prostorem.

Vyvážené a celistvé dílo
I přes jeho nespornou působivost by bylo omezující vnímat tvorbu Jakuba Nepraše jen jako silný vizuální zážitek. Už jen z prostého důvodu, že nedílnou součástí jeho instalací je i stránka zvuková. Ta umocňuje jejich živost i propojení s prostorem. Nepraš tedy plně využívá potenciál a moc digitálního média, ale nespokojuje se pouze s efektem. Využívá svého podmanivého prostředku k soubornému zkoumání role člověka ve světě. ∞