Umění. To už je taková návštěva věže v činžovním domě. Nadstavba života. Můj první podnájem byl v uliční úrovni. To jsem měla pár měsíců před maturitou, před sebou spousty neznámých a hory strachu, před kterýma jsem se chtěla schovat – nejlíp do sklepa. Pak jsem tenhle mezník plný obav překlenula a začala dvě životní období v prvních patrech. Prostor pro daleko více vědomých voleb a s tím související spokojenost a naplnění. Jeden byt byl skvělý, ale s omezenou dobou nájemní smlouvy. Druhý kousek dál, ale tmavý a s okny do rušné ulice. Takže pořád to nějak nebylo ono. I když miluju výhledy, nezaměřovala jsem se do té doby na byty ve vyšších patrech. Jako bych si musela projít ty zkušenosti a vlastní poznání, než si dovolím mít to, po čem skutečně toužím. Teď už bych ta nejvyšší patra neopustila. Výhled z nich je krása mihotající se před očima a horizont, který nabízí, je novým nádechem s každým pohledem do něj. V různých situacích se mi stane, že ztratím nadhled. Čím více jsem v nějaké situaci chycená, tím hůře se s tou pomyslnou koulí na noze k nadhledu přibližuje. Všechno to každodenní dole, denní realita, která člověka lehce sváže do stereotypu, se těžko bez nadhledu opouští. Pozorování měnící se krajiny z bezpečného místa, domova, mi vrací čerstvý vzduch do plic. Umění je takové nejvyšší patro. Člověk se z něj nenají, ale bez něj nepřežije. Je výhledem, který v životě dává smysl. A abyste se také takový výhled naučili naplno prožívat, píšeme vám o jeho jednotlivých podobách, jednotlivých sférách kultury. Výtvarné umění, divadlo, film, hudba, literatura. Všechny tyto pohledy vám překládáme do srozumitelného jazyka, do slov, a je už jen na vás, jaké si pak vyberete k vlastnímu rozhledu. ∞