Píšu pro budoucnost a vy čtete něco na dnešní pulsující dobu zastaralého. Skláníte se se mnou nad textem patřícímu minulosti, vznikajícímu v aktuálním momentě akčního srpna, kdy stínem pokryté parky unaveně rezignují na nápor lidí, kteří nemají na práci nic jiného než „chillovat“.

Zaří implikuje návrat k serióznímu životu, slunce svítí, ale ocitá se v předpokladu postupného vyhasínání. Instagramová stories z letních dovolených nahradí příspevky ve feedu, který nás začne krmit vzpomínkami na pětatřicetistupňová vedra trávená u vody, rozevláté šaty a rozhalené košile, ledový gin s tonicem a zvláštní zamotanost hlavy z vedra nebo zamilovanosti s datem spotřeby. Když však tyto vizualizované mentální produkty vyhodíme včas, nezkazí se a přetrvají v rozmlženém tvaru příjemného pocitu, který získáme s odstupem podzimních dní. Stísněnost tramvají, nákupy podzimního oblečení, které představuje pravidelně snad nejprodávanější sezónu, nabídka pumpkin latté ve Starbucksu, částečný odliv turistů, předčasné úvahy nad vánočními dárky, nové pracovní notesy a prázdné sešity čekající na odškrtnuté povinnosti, období kritické pro jedince se sklony k depresi. Prázdninové zážitky slouží jako reminiscence potěšení a volnosti v kontrastu k pracovnímu a studijnímu nasazení, které naplňuje naše disciplinované dny. A tlumené zbytky světla zářijových věčerů nabízejí užít si poslední open air akce bez příliš početných svrchních vrstev chránících proti chladu nebo se s předstihem uchýlit k Netflixu. Pochmurnou náladu posledních útržků léta tak můžeme strávit v doprovodu filmové Marilyn Monroe a připadat si naplněně při vlastní pseudopsychologické analýze ženy, jejíž filmová gesta nevědomky napodobujeme v každodenním životě.

Stát na místě? Styďte se!
Čas na připomenutí si role, které jsme nositeli na věčností ohraničené ploše modrobílých čtverečků. Čas na významový posun, který provede nezainteresovaný třetí. Na nežádoucí interpretaci našich tahů a zúčtování s nimi na plátně, na kterém ostatní poznají otisk naší tváře, paže, stehna a zamění je s naší podstatou. Okamžik k nákupu kradených vět s licencí, které si necháme vložit do úst a teatrálně rozpustit. Znovu se dotýkáme bodu, kdy bychom se měli někam posunout. To slovo má běžně pozitivní konotace, jedná se o něco potřebného pro pokrok, pohyb jako „esenci dosažení dalekosáhlých cílů lidstva“, ale i jednotlivce, vstup do nové fáze. Cesta jako onen cíl. Výraz „posun“ je sladký, dokud nezjistíme, že má jen cukernatou skořápku. Jako mnoho dalších pojmů ze slovníku moderního odborníka na psychické zdraví, jímž je na základě instagramové znalosti self-help pouček každý, je spojeno s normativností. Význam metaforického posunu odděluje odlišné životní fáze a předpokládá pohyb jen jedním směrem. Zkusme pokoušet ohebnost jazyka a čekat, jestli se nezlomí, posuňme se dozadu, přitiskněme svá záda k opěradlu a pasivně vyčkávejme.

Uznání zamotané v síti
BeReal je aplikace, která se v průběhu tohoto léta stala hitem především mezi mladšími generacemi. Je jakousi reakcí na Instagram, jehož nástroj „stories“ se původně tvářil jako náhled do našeho života při jeho běžném průběhu. Zdálo se, že má tato funkce sloužit k bezprostřednímu sdílení toho, co prožíváme, v začátcích hlavně mezi lidmi, se kterými se ať už více, či méně známe. Bez větší námahy sofistikovaný záznam měl tak zdánlivě, zjednodušeně řečeno, informovat o tom, co se právě děje. Dnes už nikdo nepředpokládá, že z této sociální sítě obdržíme něco alespoň se podobajícího výseku skutečnosti. Její dnešní účel je opačný: prodávat. Rozprostírá se před námi internetové tržiště, které krásně zapadá do prostředí kapitalismu technologicky pokročilé doby. Nejedná se ale pouze o propagaci produktů, ale i bílého masa.

Jistě si všichni vzpomeneme na jeden čas populární koláže à la komparace profilových obrázků na LinkedInu, Facebooku, Instagramu a Tinderu. Toto srovnání čtyř odlišných fotografií pěkně ilustrovalo účely, za jakými je publikujeme. Ve všech případech se jednalo o přilákání poten­ciálního „zákazníka“ – snad nejpatrnější to je v případě LinkedInu a Tinderu. V rámci Facebooku a Instagramu můžeme mluvit o ovlivnění mínění o nás směrem, který si přejeme, vedoucímu k přijetí. Estetika našich příspěvků se ve víru trendů mění a stejně tak nenalezneme jednotný instagramový styl. Ten vlastní produkujeme s ohledem na skupinu, jejíž hodnoty chceme svou prezentací manifestovat. Tím se potvrzuje, jakou roli pro moderního člověka hraje Instagram nebo další sociální sítě vzhledem k naplnění přirozené lidské potřeby – společenského přijetí.

BeUgly
Za reakci na instagramovou naleštěnost by se dala považovat aplikace BeReal, jejíž název klade jasný imperativ. Sdílení probíhá většinou v rámci úzkého kruhu přátel, jejichž dočasně zveřejněné fotografie lze zobrazit pouze poté, co zveřejníme svoje vlastní. Příspěvek sestává ze dvou částí – první z nich snímá zadní fotoaparát, druhou přední. Cílem je ukázat co nejpřesněji, co doopravdy vidíme a jak u toho vypadáme. Výsledek je často opakem instragramové senzacechtivosti a performování jen toho nejlepšího z našich životů. Setkáme se tak s fotografií chodníku nebo stropu doplněných o selfie s rozcuchanými vlasy pořízeným z nelichotivého úhlu. Tento krok zpět od dokonalých autoportrétů dneška obalených zkrášlujícími filtry k nudě a všednosti oceňuji.
I přes cílení na opravdovost a věrohodnost záznamu vizuálních celků našeho světa na této platformě si však nedělám iluze o platnosti avizované „reálnosti“. Domnívám se, že příspěvky jsou často zaneseny balastem instagramového vidění a hodnocení. Daleko zajímavější je myšlenkový experiment, ke kterému mi BeReal dalo podnět – představme si aplikaci, jejímž záměrem by bylo prezentovat ošklivé a podprůměrné fotky, a to včetně (a především) selfies. Prestiž člověka by stoupala podle toho, jak odporně by na fotce vypadal a jak nezajímavé by bylo to, co vyfotil před sebou. Hodnotový žebříček by se obrátil.

Z nejrůznějších průzkumů vyplývá, že sociální sítě v čele s Instagramem mají negativní dopad na psychické zdraví především dívek a žen, jelikož je vede ke srovnávání s dokonalými lidmi digitálního prostředí. Aplikace bazírující na naší ošklivosti by postupně mohla přehodnit vnímání krásy kvůli expozici vůči novému typu příspěvků, jejichž estetika by postupně mohla utvořit novou normu. Dostávám se tak smyčkou zpět k posunu s jeho pozitivním nádechem, který však podrobuji kritice právě z důvodu jeho normativnosti. Ať už se vydáme jakýmkoliv směrem, posouváme se spolu s nároky, které na nás klade společnost rostoucí z kapitalisticky soutěživého podhoubí, anebo prostě jen z lidské přirozené touhy po neutuchajícím pokroku. Je diskutabilní, do jaké míry by nové měřítko přijatelnosti něco na našem přístupu k sobě samým změnilo. Přesto mě stále baví představa, že nedostanu dost lajků, protože nepůsobím dost (dnešníma očima viděno) odpudivě a pocítím nátlak sociálního vyloučení.