Dům fotografie v Revoluční ulici, původně profesní spolek pražských fotografů založený jako nadace Pražský dům fotografie v začátku 90. let, je již dvanáct let součástí Galerie hlavního města Prahy. Za tu dobu v něm médium, které ctí tyto prostory již ve svém názvu, bylo představeno v nejrozličnějších výstavních projektech.


Aktuální výstava situovaná v tomto prostoru nese název Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky. Přestože název vyvolává nejrůznější konotace či asociace, přináší pohled na transformaci fotografie v nejvíce aktuální podobě bez jakéhokoli hávu mystiky a dovoluje si jí představit v jejích jednotlivých fragmentech, které se staly pro zastoupené autory na výstavě výchozím tvůrčím pilířem. A takové fragmenty už s fotografií, kterou známe na barytovém papíru a v černém rámu, mají společný snad jen etymologický základ.

Východiska mutací
Výstavní projekt kurátorky Jitky Hlaváčkové a několika dalších spoluautorů koncepce tvoří dva stěžejní body – komentář – a z něho vybraný citát – filozofa a teoretika umění Karla Císaře k výstavě Markéty Othové a Aleksandry Vajd, ve kterém v obecnějším odkazu na avantgardu předestírá specifičnost ontologické podstaty fotografie a její možnost migrovat do různých médií podle historických a stylových okolností. A dále je to také dílo Jiřího Thýna Untitled (Light Composition, 2010), jež uzavíralo výstavu Mutující médium. Fotografie v českém umění 1990–2010, kterou před deseti lety uvedl v galerii Rudolfinum teoretik fotografie Pavel Vančát.

Že se role fotografie proměnila a mění v souvislosti s dostupností fotografické čočky na každém smartphonu je již několik let viděný fakt. Že se ale fotografie dostává do kontextů sociálního a kulturního obsahu a nadvlády internetu a sociálních sítí, je jev aktuálně pozorovaný a reflektovaný i skrze právě probíhající výstavu v Domě fotografie. Neustále palčivá otázka Co je vlastně dnes fotografie? je předmětem zájmu a zkoumání mnohých autorů – právě Thýnovo zmiňované dílo na ni odpovědělo radikálně v té nejabstraktnější možné podobě. Jeho postmediální fotografická instalace zkoumá vlastnosti média fotografie pohledem zvnějšku obrazu, je zcela abstraktním zátiším, které postrádá jakoukoli hmotnost. Tato instalace se tak stává pomyslným mostem mutujícího média fotografie k dalším podobám jeho transformace.

Nekonečná cívka
Přestože nad dvacet autorů reaguje na médium fotografie, jejich výstupy jsou zcela odlišné a potvrzují právě ono zkoumání média fotografie a jeho rozpínavosti nejen skrze nejrůznější témata, ale i ve vyústění nejrůznějších estetických podob. Jako velmi zdařilý propojovací prvek celé výstavy musím zmínit její architektonické řešení, které velmi elegantně propojuje jednotlivé autorské výstupy a nechává návštěvníka směřovat od prvního k dalšímu skrze pomyslnou grafickou navigaci, která vychází z kinofilmové cívky či principu rotačního válce, který je v přeneseném digitálním poli scrollováním. Přesně na tento princip, který jsme v podobě válců mohli vídat na nádražích a z nichž se díky možnosti s válci rotovat dočíst informace o jízdních řádech, reaguje instalace díla Kebab /Kinetické sochy (2012) Ivarse Gravlejse. Ten na fotografiích kebabů pořízených v Berlíně demonstruje hned několik jevů včetně absurdního výjevu popkulturního života, jehož topologii sbírá a zachycuje z autentického prostoru. Matěj Smetana reaguje skrze objekt na optický jev, který vytváří lom světla na čočce kamery či fotoaparátu při periferním pohledu do světla, nejčastěji slunce. Z plexiskla a akrylátové barvy tak vytváří viditelný Lens flare (2016), který je ve výstavním prostoru objektem a v digitálním světě popkulturním softwareovým nástrojem. V projektu Jonáše Strouhala se fotografie uplatňuje jako dokument prožívané situace, kterou si Strouhal programově stanovil. V rámci svého rezidenčního projektu pro Galerii města Bratislavy se stal na necelý měsíc pracovníkem rozvážkové služby, přespával v příměstském lesíku a každý den měl realizovat alespoň tři objednávky. Z každé dostával tři eura. V tomto projektu ustoupila fotografie do plánu dokumentace a v těch předních prizmatech se rozkrývala témata pracovních i životních podmínek pracovníků podobných služeb a průzkumu politických podmínek dnešního života.

Za velmi sugestivní považuji dílo A Lament for Power (2020) autorů Davida Blandyho a Larryho Achiamponga, které vypráví ve stopáži 13minutového videa příběh Afroameričanky Henrietty Lacks. Její tělo ovládly rakovinové buňky, které byly po její smrti následně využity pro nespočet vědeckých objevů. Metaforicky tyto „nesmrtelné“ buňky simuluje neustále se rozpínající černá hmota, která se ve videu objevuje v nejrůznějších prostředích a jako bující rostoucí nezastavitelná masa pohlcuje prostory celého města. Hořkým sdělením je skutečnost, že sama Lacks nevěděla, k čemu budou její tkáně využity, natož, aby s tím souhlasila. Video tak předkládá hned několik problematik včetně těch etnických.

O patro výš
Přestože první sál v tomto zkoumání transformace fotografie doplňují ještě další autoři a jejich díla, přesuneme se o patro výše, kde rozhodně stojí za zmínku zařazení prací absolventů a absolventek ateliéru Nové estetiky FAMU, který vede umělec Hynek Alt a kurátor Jen Kratochvíl. Profilace ateliéru přímo navázala na kulturně-sociální zájmy, aktivity a citlivost studentů a studentek s přímým spojováním digitálního a fyzického světa. Taková profilace je v jistém ohledu velmi benevolentní a může tím pádem zároveň nabízet prostor pro modelování zcela aktuálních problémů. Do jaké míry je ale vhodné nekriticky přijímat rozličné náměty tvorby a vést s jejich autory rovnocenný dialog, je náročnou otázkou. Zařazením prací této nejmladší generace autorů, mezi nimiž je již generace lidí s možností volně přijmout nedávno etablovaný parametr ne-binárního genderu, tak činí v návaznosti na Thýnovu instalaci pomyslné uzavření výstavního okruhu, na který bude za dalších deset let třeba navazovat nebinární osoba Ezra Šimek a její*jeho dílo.

Výstavní projekt rozvíjí mnoha esejistickými texty také více jak dvou set stránkový katalog v grafickém zpracování Martina Odehnala, na kterém se kromě jeho editorky Jitky Hlaváčkové podílelo jedenáct dalších spoluautorů.


Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky. Role fotografie v postmediální době
Dům fotografie GHMP (Revoluční 5, Praha 1)
24. 5. — 18. 9.