Asi nejsem jediná, kdo si všiml, jak populární je výstava Neklidná duše Shiaru Shioty v pražské Kunsthalle. Sociální sítě na nepřeberném sdíleném audiovizuálním obsahu dokazují, že se budova galerie stala vyhledávaným místem kulturního programu mnoha lidí.

Zamýšlím se tak nad návštěvností galerií, a to především výstav současného umění, které nejsou zrovna první volbou českého obyvatelstva při hledání náplně volného odpoledne. Může nás napadnout, že se především jedná o nezvyk místních galerie vůbec navštěvovat. Nejnavštěvovanějšími výstavami roku 2023 v Národní galerii se staly Petr Brandl: Příběh bohéma (37 337), Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda (27 795, celkový počet účastníků do února 2024 byl 75 000) a Akvarel mezi Prahou a Vídní (18 993). Jedná se tedy o výstavy klasiků, zatímco zájem o současné umění je celkem nevýrazný. Pro porovnání, nejnavštěvovanější výstavu roku 2023 v Galerii Rudolfinum (jejíž program považuji dlouhodobě za velmi zdařilý) Shifted Realities, navštívilo 28 413 lidí. V témže roce měla oproti zavedené Galerii Rudolfinum se vstupem zdarma celkem nedávno (v roce 2022) založená Kunsthalle návštěvnost asi o pětinu větší. Ta nabízí vstupné zdarma pro zájemce do 26 let, které vyvažuje vyšší cenou základní vstupenky.

Nabírat publikum sdílením memů
Současné umění je často vnímáno jako nesrozumitelné, určené spíše pro úzký okruh intelektuálů a odborníků než pro běžného člověka. Komplexní koncepty a abstraktní formy mohou vzbuzovat pocit odcizení. Lidé mnohdy raději volí klasické umění, které nabízí estetiku a symboliku, kterou snadno rozpoznají.

Jedním z faktorů, který musíme brát v souvislosti s českým kulturním prostředím v potaz, je historický vývoj naší země. V průběhu čtyřiceti let komunismu bylo domácí publikum zvyklé na socialistický realismus s jasným výkladem. Češi tak přišli o několik desítek let svobody, ve kterých mohli být v kontaktu s různými formami umění. Zdá se, že tato absence zanechala v české společnosti jistou rezervovanost vůči umění, které „není jasné na první pohled“.

Pražská Kunsthalle však ukazuje, že současné umění může být přístupné a atraktivní pro široké publikum. Její úspěch tkví především v moderním přístupu k propagaci. Cílí na mladou generaci řečí, které rozumí, a využívá silný vizuální styl na sociálních sítích. Instagramový profil galerie je plný hravých memů, estetických fotografií a lehce stravitelného obsahu, který současné umění prezentuje jako „cool“ a „trendy“. Vzhledem k její povaze soukromé instituce lze předpokládat, že významnou roli bude v rámci propagace hrát i dostatek financí.

Kunsthalle navíc dokáže přitáhnout diváky i díky „instagramovatelnosti“ svých výstav. Instalace Chiharu Shioty s provázky visícími od stropu je nejen vizuálně působivá, ale také ideální pro „originální“ fotografie na sociální sítě. Pro mnoho návštěvníků je vyfotit se na výstavě symbolem statusu – sdílením takové fotky na instagramu signalizují, že jsou součástí kulturní a intelektuální vrstvy.

Návštěva Neklidné duše
Je lednové nedělní odpoledne a já se vydávám na průzkum do Kunsthalle, kde probíhá několik výstav současně. Největší zvědavost ve mně však vyvolává Shiaru Shiota: Neklidná duše, asi proto, že pro mě v posledních měsících bylo nemožné se jí vyhnout, přestože jsem ji ještě neviděla na vlastní oči. Moje sociální sítě zaplavily pózy u červených vláken linoucích se ze stropu dolů nebo fotky klavíru obaleného jakousi pavučinou, která jej propojuje s okolními zdmi. Přirozeně mě zajímalo, v čem úspěch výstavy spočívá. Na statistiky návštěvnosti za rok 2024 si musíme sice počkat, ale rozdíl mezi počtem návštěvníků Kunsthalle a jiných pražských galerií (i když i ty se od sebe samozřejmě různě liší a nelze je „házet do jednoho pytle“) je tak výrazný, že je opravdu zřejmý na první pohled.

Již z anotace k Neklidné duši mám dojem vágnosti vyvstalý z univerzálních pojmů: „osobní historie rezonuje s kulturní pamětí“, umělkyně ztvárňuje „cestu do nitra lidské existence, kde zkoumá plynutí času a tajemství života či smrti“, diváci se mnohou zamyslet nad svým „vnímáním minulosti i přítomnosti a pomíjivou povahou bytí“. U těchto pojmů vyvstává otázka, co si pod nimi představit. Možná výstavu pro pochopení musíme vidět a pocit transcendentálnosti si prožít. Prožitek se však zdá být zplošťován do dvoudimenzionální plochy fotek pořizovaných u Shiotiných děl. Ohromná prostorová instalace je obdivuhodná a jistě budou diváci, ke kterým dokáže niterně promlouvat. Já jsem spíše získala pocit, že výstava není nijak komplexní a její návštěva mi nepřidala žádný nový dojem než ten, který už jsem měla z její prezentace online. Nepopírám však, že předchozí sociálními médii zprostředkované setkání s výstavou právě tento pocit její nevýznačnosti zapříčinilo.

Do výstavního prostoru jsem vcházela s jistou předpojatostí a předpokladem, že vím, co mě čeká, a proto mě snad také ničím nepřekvapil. Tato pasáž tak není nutnou kritikou výstavy či Shiotiných děl, ale spíše zamyšlením nad vlivy, které se na výsledném dojmu z výstav obecně podílejí.

Škodí motivace instagramovatelností?
Kunsthalle Praha rozhodně zná odpověď na otázku: Jak přilákat pub­likum, které často vnímá moderní výstavy jako nesrozumitelné, elitářské nebo příliš komplikované? Instituce se jasně zaměřila na generaci, která komunikuje skrze vizuální platformy, jako je Instagram. Imerzivní výstavy plné fotogenických prvků přímo vybízejí k pořizování fotek. Taková estetika nejenže přitáhne návštěvníky, ale také jim umožní sdílet zážitek online, čímž navíc galerie získává další promo.

Sociální sítě zásadně ovlivnily způsob, jakým lidé vnímají umění. Dnes od niterného prožitku směřujeme k vizualitě, patrná je touha po zážitcích, které můžeme sdílet a jsou fotogenické. Galerie proto stále častěji přizpůsobují výstavy tomuto trendu, což vyvolává téměř morální otázku. Myslím na Theodora Adorna, který by asi považoval přizpůsobování galerií publiku za jejich degradaci a zaprodání se komerci na úkor kvality výstav. Podle mě je skvělé, že díky vizuální líbivosti do galerií přichází širší publikum, na druhou stranu je třeba být obezřetný, aby tato tendence nezůstala u čisté povrchnosti. Jak docílit opaku? Domnívám se, že návštěva motivovaná touhou po hezké fotce může otevřít dveře k hlubšímu pochopení. Galerie však musí tuto příležitost využít.

Myslím, že jejich úkolem by mělo být nabídnout návštěvníkům nejen prostor pro „instagramové“ snímky, ale také obsah, který je zaujme natolik, že budou chtít objevovat víc. Tak mohou první povrchní kontakty s uměním vést k hlubokému vztahu a pochopení, že umění není jen populární kulisa, ale i cesta k vidění světa jinak.

Jak získat kulturní kapitál
V dětství bývá setkání s uměním často vynucené: Navštěvujeme galerie s rodiči nebo školou. Takové začátky vytvářejí jistý návyk – vědomí, že galerie existují a že se do nich chodí. Často je tato zkušenost neutrální, nebo v nás dokonce může vybudovat i odpor k navštěvování uměleckých institucí. Naše zafixované negativní pocity z raného věku, kdy často nejsme schopni se k uměleckým dílům osobně vztáhnout, nás odrazují dát galeriím druhou šanci. Ale přece se k umění někteří z nás v dospělosti vracejí, a to pod vlivem tlaku společenského.

S filozofem Pierrem Bour­dieuem řečeno, kultura a umění často slouží jako nástroj společenského vymezení. Ilustrováno na současnosti, zveřejněním fotky z galerie na instagramu se člověk nejen zařadí mezi „kulturní“ vrstvy společnosti, ale také ukazuje svou „intelektuální úroveň“. Kulturní kapitál je dnes ve velké části společnosti ceněný. Zveřejnit fotku z galerie – zvlášť z výstavy s náramnou popularitou – nám pomáhá budovat obraz člověka na úrovni, který má rád umění a rozumí mu. Počáteční motivace být trendy nebo se zalíbit ostatním nemusí být hned negativní, – pokud se postupně promění v ryzí porozumění a zájem.

Návštěva galerie zpočátku možná slouží jen k tomu, abychom zapůsobili na ostatní – přátele, kolegy nebo naše sledující. Časem se ale může stát, že nás umění začne oslovovat hlouběji. Instalace, které na první pohled působí „instagram-friendly“, nás mohou donutit přemýšlet nebo motivovat k návštěvě dalších výstav, které třeba ani zas tak přitažlivé nejsou. Zpočátku se možná snažíme „hrát“, že umění rozumíme, ale právě toto předstírání se může změnit v opravdový zájem, kdy se začneme ptát po jeho významu sami sebe. To, zda k tomu dojde, už bude záviset na dalších faktorech, které nás mohou zavést i k opaku v podobě pasti estetického snobství.

Chiharu Shiota: Neklidná duše
Kunsthalle Praha (Klárov 5, Praha 1)
28. 11. 2024 — 28. 4. 2025