Jaká je hodnota díla, které vzejde a zanikne beze stop a beze svědků?

Na počátku každého performativního aktu je ticho a nehybnost. Časoprostor je jako prázdné plátno, tabula rasa. Zlomek vteřiny mezi posledním civilním výdechem a prvním nadechnutím, jež je součástí samotné akce, přirozeně odděluje dva módy bytí: člověka jako stvoření a člověka jako tvůrce. Živá akce si žádá jisté míry soustředění, vnímání a schopnost reflexe, aktivní okamžité iracionální analýzy přítomného momentu. Jaká je funkce uvědoměle provedeného nádechu, když vystupuje bez explicitní vazby na ostatní performery, aktivní diváky, anebo docela o samotě? Synchronizace se sebou samým; se sebou jako s nástrojem, umělcem i divákem.

Vnitřní struktura
Proces tvorby, toť polosvatá syntéza píle, talentu, náhody a záchvěvu absolutna. V mnohých, zejména klasických, disciplínách je k němu připuštěn málokdo. Akční umění proces tematizuje, zkoumá a hraje si s ním. Relativizuje hranici, která odděluje hotovou věc od práce, skrze kterou byla utvořena. S tím je neoddělitelně spojeno vnímání časovosti, přirozeného tempa, kterého si žádá každý z dílčích dějů. Bez ohledu na to, na kolik je proces přítomně, či zpětně, uveřejněn, poznamenává autora. Jeho zkušenost je totiž součástí jeho bytí bez ohledu na to, je-li tato zkušenost sdílena. Inspirace. Realizace. Prezentace. Percepce. Reflexe. Kontemplace. A znova.

Proměna účelného v tvůrčí
Skrz uvědomělé pozorování a poslech může i zdánlivě normální a nudná činnost poskytnou plnohodnotný prožitek. Kdokoliv může třeba uléhat do postele, otevírat dveře, pouštět vodu, žehlit, sedět před monitorem, psát poezii, vařit těstoviny, dýchat, pít kávu, mluvit o politice, volat babičce, třídit odpad, párovat ponožky, hrát na klavír, smrkat, zavírat dveře, nebát se smrti, tančit nebo čekat a nudit se.


Učit se vnímat procesuální hodnotu u všedních činností je dobrým cvičením pro otevřenou akci s vysokým koeficientem neurčitost a nepředvídatelnosti. Mnohdy je odkryto, že je člověk překvapen nejen vnějšími ději, ale především sám sebou. Základní procesuální činností je sebereflexe – ať už je řeč o umění performance, nebo o umění žít. Schopnost člověka být delší dobu o samotě a nezbláznit se je, obecně vzato, klíčová.

Faktor pandemie
Ve světle úsilí nešířit a nepřenášet covid-19 mizí divácká rozhraní živých akcí (napříč formami a žánry) nebo jsou překlápěny do virtuální podoby. Je narušena integrita přítomného momentu – fyzického tady a teď. Nedýcháme stejný vzduch. Výkon umělce je filtrován kvalitou živého přenosu, případně dokumentací. Diváctví nese masku našich verzí pro sociální sítě. Disonance blízkosti a odluky vytváří nápor na nervovou soustavu, emoce apod. Tato disonance je současnou obdobou tzv. čtvrté stěny.

Prolnutí rolí
I kdyby to vše nikdy neopustilo soukromí onoho člověka, i kdyby nevytvořil nic, co by bylo vyneseno ven, pracuje na sobě, obohacuje svoji osobnost a zušlechťuje svoji schopnost působit pro druhé. Kultivuje se – je sobě svojí kulturou. Respektive chce-li působit uprostřed čtyř zdí a s adekvátní rovnováhou něhy a kritického myšlení v absolutní absenci dělicí linie mezi sebou v roli autora a sebou v roli přihlížejícího.

text: Eva Marie Růžena