Tradičně je prázdnota asociována s něčím negativním. Prázdnota by ale neměla být vnímána jen jako něčeho nedostatek, ale také jako přínos něčeho nového, co nás může obohatit. V umění interpretujeme nejen linie a hmotu, ale také jejich absenci / prázdnotu, která je obklopuje. Z tohoto vychází, že umění a prázdnota nejsou protiklady.

Minimalismus z významu prázdnoty těžil a hojně ji ve svém umění využíval. Zmíněný termín používáme pro umění, které se objevilo ke konci padesátých let a nejvíc prosperovalo v letech šedesátých a sedmdesátých. Tento umělecký směr si s prázdnotou hraje, často ji podtrhuje a zvýrazňuje její podstatu. Neznamená to ale, že by minimalismus byl chudší na významu než jiné umělecké směry.

Minimalistické dílo se vyznačuje tím, že neodkazuje na nic jiného než samo na sebe; tedy například na materiál, ze kterého se skládá, a tvar, který zaujímá. Nesnaží se nijak odkazovat na okolní realitu, což mu napomáhá v dosažení jednoduchosti.

Důrazem čistě na základní složky díla (např. geometrické tvary) naše myšlenky nijak zvlášť nekoriguje a neomezuje. Vyzdvihuje podstatu uměleckého předmětu jako takového, kterou si často neuvědomujeme, jelikož je přehlušena interpretací významu díla.

Absence umělce
Krása minimalistických objektů pramení z čisté, jednoduché formy, která vyvolává pocit harmonie. Díla jsou často vyrobena v továrně, a jsou tudíž oproštěna od přímého kontaktu umělce. Za těchto okolností se nám mohou zdát jako prázdná, protože jsou méně osobní, a tím pádem v tomto ohledu více odtažitá. Jelikož jsme vychováni k vnímání umělce jako génia, který spojuje myšlenku s řemeslným zpracováním, působí na nás absence autorova fyzického kontaktu jako zcizující akt. Mnohým se zdá, že industriální výrobou dílo ztrácí na autentičnosti a že se svou náturou přibližuje neosobnímu spotřebitelskému světu.

Práce s prostorem
Minimalistický objekt pracuje s prostorem, který dílo obklopuje. Dostatek prázdného prostoru kolem vystaveného díla je tedy u minimalistického objektu nutný a podstatný. Divák doplňuje jeho význam a je tedy nedílnou součástí díla. Dalo by se říct, že prázdnota dává prostor k tomu, aby se divák stal součástí díla, čímž odkazuje na podstatu jeho přítomnosti. Bez něj je dílo nekompletní. Například dílo Roberta Morisse z roku 1965, skládající se z dřevěných krychlí pokrytých zrcadlovými plochami, přímo odkazuje na diváka a zahrnuje ho po dobu jeho přítomnosti v díle samotném. Dále také odkazuje na podstatu prostoru obklopující umělecké dílo, který se v něm také odráží. Donald Judd, další významný minimalista, ve svém Untitled z roku 1973 například navázal dialog s návštěvníkem tak, že při jeho pohybu prostorem dílo skládající se z šesti krychlí vyrobených z mosazi a červeného fluorescenčního plexiskla měnilo barvu ve variaci červených tónů.

Jiným způsobem pracuje s prostorem Carl Andre. Při vstupu do galerie s jeho díly se nám prostor může zdát prázdný, a to proto, že se některá díla rozprostírají plošně po podlaze výstavního prostoru. Andre chápe sochu jako místo, což opět odkazuje na její důležitost. Přes jeho konfigurace kovových tenkých desek položených na podlaze má divák možnost i chodit, jeho chápání sochy jako takové se tedy radikálně mění.

Neviditelné umění
Výstava zorganizovaná roku 1969 v New Yorku v Paula Cooper Gallery, kurátorkou Lucií R. Lippardovou s názvem Number 7, zarážela diváky tím, že se jedna z jejích největších místností zdála být prázdná, ač se v ní odehrávala spousta dějů. V místnosti měl možnost divák shlédnout i Andreho dílo, které se skládalo z malého, jím nalezeného drátu, položeného na zemi. Hlavním předmětem této místnosti bylo ale nemateriální umění, jako například verbální komunikace konceptuálního umělce Iana Wilsona. Ten si uvědomil, že není nutné vytvořit objekt, aby realizoval koncept.

Na základě toho, že vyslovil to, co chtěl realizovat, si jeho posluchač vytvořil mentální obraz a ten byl abstraktním předmětem jeho díla. Ve stejné místnosti Hans Haacke vystavoval Air Currents neboli vzdušné proudy vytvořené nenápadným větrákem umístěném v rohu místnosti. S nástupem konceptuálního umění, které se z minimalismu vyvinulo, si tedy člověk v jeho extrémních podobách není jistý, jestli by hranice využívání prázdnoty v umění neměly být nějak načrtnuty. Je těžké odhadnout, kdy je prázdnoty až příliš. Rozhodně redukcí umění na pouhý koncept se dílo stává příliš neuchopitelné.

Minimalismus v dnešní době
Dnešní doba by se dala nazvat věkem minimalismu ve smyslu toho, že se vše postupně digitalizuje. Moderní domovy vypadají jinak, interiéry jsou prázdnější, běžné předměty jako encyklopedie teď nahrazuje Google a Wikipedie, málokdo používá klasický budík nebo si kupuje cédéčka, a seznam pokračuje. Možná to je hloupé, ale kdyby mi někdo věnoval knížku v elektronickém formátu, budu za ni méně ráda než za její fyzickou podobu, ač je obsah stejný. Stejně tak bych raději dostala cédéčko než jeho digitální verzi. Samozřejmě v tomto nejsem jediná – lidé mají pro fyzické předměty stále velký respekt a mají k nim vřelý vztah. Stejně tak jako v umění jsou mnozí rádi za to, že umělec jejich oko zaměstná více detaily a když umělec na náš fyzický svět odkazuje a nijak jej nezjednodušuje.

Minimalismus v umění jako oblíbený trend přetrvává, více než na jeho principy se však současné umění orientuje na dříve zmíněný koncept. Mezi mé oblíbené současné minimalisty patří Julia Mangold, německá umělkyně, která s principem méně je více pracuje velmi poutavě. Na jejích dílech se mi nejvíce líbí práce s vrstvením například u povoskovaných kvádrů z oceli nalepených na sebe a vystupujících ze zdi. ∞


autorka: Karolina Pospíšilová