Přestože byly kvůli koronaviru kulturní instituce nuceny uzavřít své brány, snaží se udržet si své příznivce jinak. Po krátkém období nervózního vyčkávání galerie rozběhly množství aktivit v online prostředí, které ovšem každá pojala trochu jinak. Je možné se nějak dostat k uvězněným výstavám? Co všechno nám mohou galerie v současnosti nabídnout kromě dětských výtvarných dílen a v čem se naše online aktivity liší vůči zahraničí?

Dojem z uměleckého díla, které vidíme tváří v tvář, nemůže nic nahradit. Kulturní instituce se ovšem opravdu snaží, abychom si tyto zážitky mohli vychutnat i z pohodlí domova a nepřišli tedy o spojení s kulturou úplně. A to i přes to, že mnoho z nich dříve bralo dialog s divákem v online prostředí spíše jako okrajovou záležitost. Můžeme pozorovat různá řešení v rámci kultury – hudebníci koncertují ze svých domovů či střech, streamují se nejrůznější party, je možné shlédnout záznamy divadelních představení či taneční sóla. Osobně mě, že jako vizuálně zaměřeného člověka, ovšem zajímalo především to, jak se zachovají galerie a muzea.

Zavíráme
Pro desátý březen by se, co se kultury týče, dal zrecyklovat pojem Černé úterý, který se původně vztahoval ke krachu newyorské burzy. Stejně jako tehdy nastala panika, zvedla se vlna nejistoty a svět se pomyslně zastavil. V prvních dnech se většina kulturních institucí zmohla pouze na to, aby oznámila, že do odvolání zavírá své brány návštěvníkům, ruší všechny doprovodné programy a akce. I galerijní provoz je ovšem závislý na ekonomické prosperitě instituce, přičemž je v rámci krizí nutné udržet si základnu podporovatelů a optimálně ji ještě rozšířit. Příkladná je v tomto smyslu komunikace Národní galerie, která na svém facebooku každý den přidává příspěvky týkající se dění v galerii, nadcházejících i probíhajících programů, či informace o dílech ve sbírkách. Ta v rámci reakce na koronavirovou situaci vytvořila výtvarné dílny pro děti nazvané Umění (být) doma, či sérii komentářů od současných autorů pod hashtagem #umělcivzkazují.
Postupem času tento model začaly následovat i další instituce – vyrojily se zejména tipy na výtvarné aktivity pro děti, ale i odkazy na rozhovory s umělci, doporučení četby, podcasty a dokonce i online vernisáž. Jaké tedy máte možnosti, pokud s dětmi zrovna nechcete vytvářet sochy z mýdla?

Umění na doma
Depozitáře muzeí a galerií jsou laické veřejnosti standardně nepřístupné, jejich tajemství však můžeme objevit pomocí elektronických sbírek umění. Každá instituce má zpravidla svou vlastní databázi, výjimkou je například portál eSbírky, který zahrnuje sbírky šedesáti institucí z celé České republiky. Velkou nevýhodou těchto katalogů je však jejich stručnost a nezáživnost, kdy jsou často k dílům uvedeny pouze základní informace a někdy dokonce schází i obrazová reprodukce.

Velmi oblíbenou možností jsou online výstavy a to v různých formách. Tou nejzákladnější, avšak nejméně interaktivní jsou fotografické záznamy z výstavy, které slouží spíše pro navození dojmu a nalákání diváka po znovuotevření instituce. Svobodnější variantou, dostupnou i díky platformě Google Arts & Culture jsou 360° prohlídky, které nabízí například Technické muzeum Brno, Galerie hl. m. Prahy, Muzeum umění Olomouc, či Muzeum hl. m. Prahy. Unikátem se u nás poté stala vůbec první online vernisáž, kterou uskutečnila Trafo Gallery s výstavou KarARTena. Odvysílání vernisáže na facebookových stránkách bylo doplněno virtuální 3D realizací galerie tak, aby si divák nově otevřenou výstavu mohl sám „projít“ a prohlédnout.

V menším počtu, ale přece, se poté objevují krátké videozáznamy, buďto přímo z výstavy, či ze zákulisí její přípravy. Ty poskytují zpravidla rychlý vhled do problematiky či svižnou procházku výstavou, vytváří je mezi jinými i Pragovka Gallery či Oblastní galerie Liberec. Specifickou pozici zde zaujímá internetová platforma Artyčok, která vytváří vlastní reportáže z výstav současného umění.

Co se týče jasnosti a komplexnosti sdělení, vítězí ovšem komentované prohlídky. Ty onlinové skýtají výhody toho, že při výkladu, který trvá zpravidla do dvaceti minut, můžete pohodlně sedět, záznam si v případě potřeby pozastavovat, či se k informacím vracet. Vytváří je např. Národní Galerie, DOX, Moravská Galerie, Galerie Rudolfinum, Muzeum umění a designu Benešov, Muzeum umění Olomouc,či Národní muzeum.

Pokud nemáte tolik času, nabízí se poté sledování sociálních sítí galerií, kde je možné nalézt krátké posty jako Dílo dne, nebo Do you have a minute? v podání Julie Bailey. Jelikož je v online prostředí činných bezpočet galerií, jistě uvítáte, že existují weby, které tyto aktivity mapují. Patří mezi ně například server eMuzeum a nově i online platforma festivalu Týden umění.

Když vizualita nestačí
Pokud byste to ale bez fyzického kontaktu s uměním už opravdu nemohli vydržet, můžete využít služby brněnské Artotéky – vyberete si dílo z katalogu, zaplatíte zápůjční poplatek (50 – 150 Kč na měsíc), zabalené dílo si vyzvednete a pověsíte u sebe doma, kde vás může těšit až půl roku. Díky této službě můžete mít doma až tři zápůjčky na člověka a můžete si být jistí, že stejný obraz rozhodně nikdo v tu samou chvíli nemá.
Jestli už máte naopak vizuálních vjemů až moc, existuje řešení v podobě podcastů – třeba Muzeum umění Olomouc nabízí Rozhovory z návštěv uměleckých ateliérů a Talk show moderátora a lektora Davida Hrbka. Jednotlivým dílům ze sbírek se věnují nahrávky Galerie středočeského kraje (GASK). A Artyčok TV i Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně vysílá přednášky z oblasti umění a designu.

Ze zahraničí
Přestože (a možná spíše protože) je činností u nás více než dost, nabízí se srovnání s tím, jak si vedou kolegové v zahraničí. Rozdíly totiž nejsou ani tak ve škále přístupů a řešení, ale spíše v jejich samotném provedení. To, co našim galeriím a muzeím chybí, je totiž jednotnost a přehlednost. Typicky jsou online aktivity rozvrstveny do různých kanálů, čímž vzniká komunikační šum. Rozdílné příspěvky a aktivity nalezneme na Facebooku, Instagramu a webových stránkách, což po čase vede k tomu, že je konkrétní příspěvek velmi špatně dohledatelný. Všechny aktivity by proto měly být přehledně umístěny na jednom místě, optimálně na webových stránkách, což bravurně ovládli např. v National Gallery of Victoria.
U kolegů z britské Tate se zase můžeme inspirovat v tom, jak svým online prostředím lákají k návštěvě výstav. Prezentace jsou stručné, přehledné a plné obrazového doprovodu. Oblíbené jsou také různé audio a video nahrávky, ať už s umělci či kurátory. A právě tato videa, která mohou být i opravdu krátká pomáhají sbližovat lidi s uměním, porozumět mu a začít se o něj zajímat hlouběji.
Nejdůležitější je však přijmout fakt, že je online prostředí stále živé, nefunguje pouze jako elektronická nástěnka, ale přímo vybízí k různým formám komunikace i mezi institucemi. Dokladem může být například označení #MuseumMomentofZen, pod kterým začalo Museum of the City of New York sdílet některé ze svých děl, která mají pomoci lidem v této nelehké době relaxovat. Vzápětí se začala přidávat další muzea a galerie, která na sebe i vzájemně reagují.

Až krize odezní
Klíčovým datem pro kulturní sféru je nyní 11. květen, který je oficiálním mezníkem pro otevření muzeí, galerií, výstavních síní a jenž znovu povoluje konání kulturních akcí do sta osob. Krom otázky po změnách výstavních plánů a finanční stabilitě institucí se ještě nabízí zamyšlení, jak zužitkovat již vytvořené výstupy a jakým způsobem v nich eventuálně pokračovat, jelikož primem se opět stává fyzická návštěvnost instituce. Zde je pár tipů, jak v online komunikaci pokračovat a zužitkovat ji například pro zvýšení již zmíněné návštěvnosti.
Dobrou variantou by zde mohl být jakýsi archiv, díky kterému by se divák mohl k výstavám vracet, například v rámci poplatku klubu přátel galerie, či zcela zdarma. V omezené míře u nás již podobná iniciativa existuje pod názvem Art for Good – Nový život výstavám, není však zdaleka schopna obsáhnout všechny konané výstavy.
Pokud se vrátíme ke konceptu Trafo Gallery, která vytvořila 3D model galerie, do kterého následně umístila výstavu KarARTena, je možné si tento virtuální prostor ponechat jako duální galerii. V té by pak mohly vznikat výstavy reagující na tu fyzicky realizovanou – pracovat s nevystavenými tematickými kusy, či s určitou kontroverzí. Další možností je virtuálně vystavit projekty, které se nám nedaří vměstnat do výstavního plánu z časových či finančních možností (což je situace, která díky ekonomickým následkům krize pravděpodobně nastane). Bylo by tak možné virtuální prostor využít například pro výstavy prací umělců na uměleckých rezidencích (často je na rezidenci zároveň vícero umělců a nebývá dostatek prostoru na vystavení všech výstupů). Virtuální prostor lze také využít k nalákání návštěvníků v době instalace nové výstavy a podobně.
Klíčovou otázkou současnosti ovšem je to, zda zmíněné aktivity pomohly udržet stávající, či získat nové návštěvníky, jelikož reálná návštěvnost je prozatím tím ekonomickým zdrojem, který drží (především soukromé) galerie v chodu. Teprve následující týdny tak ukáží, zda se institucím jejich energie do online komunikace vyplatila.

autorka: Kateřina Tobišková