Jestliže jste přehlceni krásou a vděčností, pohlédněte do propasti dříve než propast pohlédne do vás. Jestli může být nebezpečné konfrontovat se se zlem a temnotou, ukazuje aktuální výstava Jiřího Baštýře. Neberte ji ale tak doslova, Baštýřova ztvárněná alter ega mají rádi stand-up stejně jako on a tak si nemůžete být zcela jisti, že vás autor právě nevtahuje do hraničního světa grotesky a nadsázky.

Jiří, na tvých malbách jsou stěžejním motivem figury. Často neukotvené v konkrétním prostředí, jako solitéři. Občas je za nimi ale rozpoznatelná krajina. Jakou funkci má právě prostředí pro celkový výraz tvého díla?
Funkci má symbolickou, sloužící ke správnému naladění. Rád pracuji s minimem věcí, pak má fantazie vytyčené hranice, nemotá se v okolí a může se rozjet do dálky, tím myslím, že se na ni kladou větší nároky a vyvstanou nečekané, drobné a o to víc podstatné rozdíly. Často je to opona, vodní hladina, nebo krajina. V krajině jsou pak někdy vidět otisky těch šrámů co si postava nese.

Tvoje vizuální práce balancují na hraně určitého diskomfortu. Je pro tebe narušování komfortních zón záměrem – nebo dokonce cílem?
Nijak se o to nesnažím, je mi to přirozené, sám to mám rád pro svou hlavu. Vidím to i na synovi, když zlobí, že se taky nerad nudí.

Jakou roli v tvém díle hrají barvy? Dle čeho je volíš?
Protože jsem kreslíř, je pro mě zásadní kompozice. Barvami se dílo snažím nepokazit, ale vylepšit. Zvláštní vztah mám k červené, dívání se do ní mi uklidňuje oči, určitý typ červené dokonce oči i regeneruje. Většinou volím monochromatické zbarvení, aby se vyzdvihla kresba. Zároveň pak můžu barvu hodně napálit, aby i třeba ta modrá mohla být na hraně.

Tvoje aktuální díla mají výraznou expresi a emocionalitu. Jak důležitá je pro tebe emoce diváka při vnímání díla? Co v něm chceš vyvolat?
Hlavní je pro mě ten prvotní záměr, aby dílo komunikovalo hlavně se mnou. Žádný pohled není úplně špatný. Nerad bych někomu říkal, co v díle má hledat. Tady u tohoto typu psychologicky tematických věcí se to snadno sveze. Ani gesto ani výraz tváře se nehodí vysvětlovat, jakmile se něco neurčitého vysvětlí, tak se to zploští. Baví mě i vzít stejné gesto znovu a drobnou změnou, třeba napětí v dlani, se vyjádří úplně jiné rozpoložení postavy. Když mluví Werner Herzog o psychoanalýze jako o pavědě, říká: „Je to jako když osvětlíte reflektorem každý kout vašeho domu, stane se neobyvatelným.“ Myslím, že podobné právo si zaslouží i obrazy, filmy atp. Tedy nemluvit o tom, co mají vyvolávat a nesnažit se je doříct.

Tvá díla jsou na první pohled velmi explicitní a otevřená. Jaký je tvůj vztah k tématům intimity a odhalování v umění?
Intimita je určitě podstatné téma v současném umění. Už jenom intimita mezi dílem a divákem – nezprostředkovaná. Tím myslím, že je důležité vidět obrazy naživo a nemít dopředu zkreslený názor díky sociálním sítím. Na výstavě visí můj explicitní portrét v kontrastu s autoportrétem/virtuálním dvojníkem na sociálních sítích, který značně vylepšuje realitu. Je to dramatizovaný dvojník, jeho pleťovka má sytější odstín, jeho svět září barvami. Netrpí nízkou sebedůvěrou, všude byl a tolik toho dokázal. A možná bychom byli rádi, kdyby nás tato fantazie a její přesycený svět zdánlivě naplnil. Romantizujeme svůj příběh a vnímání sebe sama.

Figury na tvých dílech nejsou nikdy zcela nahé. Pracují s tělesností, ale vždy jsou alespoň z části oblečené. Proč?
Riflemi, které figury většinou mají, se postava ukotví v moderním věku (není to pravěký muž ani nahý blázen) a především se ubere na epičnosti. Adam nemusí být přímo vyhnán z ráje, ale postava může zažívat podobnou dospělost, podobnou skleslost z prozření a ztráty ideálů.

Jak vnímáš hranici mezi groteskou a vážností ve svém díle? Hraješ si vědomě s těmito kontrasty?
Určitě neberu své obrazy tematicky tak vážně, jak by se někomu mohlo zdát, nebo jak na někoho můžou působit. Někdy trnu, když vidím, jak lidi berou moje věci doslovně. Doufám, že na příští výstavě se víc osmělím a vytlačím ze sebe víc groteskních obrazů.
Mám hrozně rád angloamerický stand-up, když si komik stoupne před oponu a začne říkat zdánlivě přepálené nesmysly, které postupně začnou dávat větší smysl a nechává tak diváka na vážkách, jak to vlastně celé myslí…

Pracuješ s tradiční technikou kresby, ale v obsahu tvé práce se zdá, že záměrně obcházíš krásu a její stereotypně zažité podoby. Proč?
Určitě je skvělé rozšiřovat si obzory a posouvat se v tom, co je krásné. Tady ty figury jsou pokryté množstvím organických tvarů, které můžou připomínat rány, spálenou kůži, ale zároveň jsou sami o sobě vizuálně dekorativní. A krásně nakreslených krásných aristokratek už bylo..

Jiří Baštýř (* 1991)
se narodil v Napajedlech, žije a tvoří v Praze. Absolvoval v ateliéru kresby u Jiřího Petrboka na pražské Akademii výtvarných umění v roce 2016.




Kresba je médium s dlouhou tradicí. V čem podle tebe spočívá její současná relevance?
Svět je rychlejší a kresba je jeden z nejpřímějších záznamů, takže nikdy nevyjde z relevance. Je pozitivní, že i ve světě, za posledních zhruba deset let, začíná mít kresba víc rovného postavení mezi jinými médii, např. mezi sběrateli oblíbenou malbou.

Postavy na tvých obrazech bývají izolované, i když jsou fyzicky viditelné i v drobných detailech. Pracuješ záměrně s tématem samoty, odcizení nebo je pro tebe východiskem spíš ryze formální zájem o kompozici?
Určitě to pro mě bylo vždycky důležité téma, už kvůli vlastním zkušenostem. Může se to zdát absurdní, když mám rodinu a malé děti, ale naopak se to aktualizovalo před pár lety, když jsem si uvědomil, že i tak člověk může být výrazně sám, pokud na tom pořádně nezapracuje. Mimochodem, tento typ tvůrčí práce je pro lidi, kteří dokážou tolerovat samotu (nebo ji vyhledávají). Často se tak k výtvarnictví i dostanou.

Tvoje tvorba je dlouhodobě svébytná a aktuální trendy nenásleduje. Je to vědomé rozhodnutí, tvořit mimo hlavní proud současného umění?
Jestli se nějakým trendům vyhýbám, tak jen pro to, abych dělal svébytné obrazy. Z toho, co vidím, je umění teď tak rozvětvené, že nevidím posledních pár let přímo trendy. Není to směr, způsob přemýšlení, kterým se umělec vymezuje vůči starému, ale každá země má svoje zdomácnělé verze mladých hvězd jako Jordan Kasey nebo Rae Klein apod. Je to cesta, jak vejít ve známost, ale člověk pak nikdy nezjistí, jestli sám za sebe má co přinést ke stolu.

Tvé práce působí dojmem, že vznikají spíše z vnitřní potřeby než z dialogu s okolním světem. Jak vnímáš vztah mezi osobní autenticitou a společenskou angažovaností v umění?
Asi bych si jinak rozložil otázku. Vznikají z potřeby komunikovat s okolním světem jazykem, který se těžko překlápí do řeči. Dialog přijde vystavením. Stává se, že introverti nejsou tak silní v řeči s ostatními a potřebují to dohnat jinak, jiným jazykem, obzvlášť, když je fantazie propaluje. Na mě něčí „angažování“ moc nefunguje takže za mě, když chceme mít společenský přesah, tak těžko změníme cizí názor opakováním populárního hesla, leda osobní potřebou a prožitím. Podobně komunikovala obrazem a vyjadřovala se k tématům své doby Cindy Sherman svými autoportréty.

Jiří Baštýř – Thrown Into The Muddy Waters
The Chemistry Gallery (Hala 40, Bubenské nábřeží 306/13, Praha 7)
8. 5. — 8. 6.

vernisáž výstavy
st 7. 5. 18:00