Marek Pražák se věnuje sochařství, malbě, performanci, hudbě, designu i literatuře. Sám sebe charakterizuje jako „univerzalistu“ – tedy jako tvůrce vnímajícího umělecké vyjadřování celistvě. Nahlédnout, jakým způsobem přemýšlí tento autor a kým tedy je, jsem měla možnost v rámci dvouhodinového rozhovoru, ve kterém jsme si povídali nejen o jeho aktuální výstavě v opavské Galerii Obecního domu.

Z vašeho projevu je zřejmé, že pracujete s hlasem nejen jakožto s nositelem slov nebo sdělení, ale i jako s rytmickým i melodickým nástrojem, tedy s výrazovým prostředkem jako takovým.
Už v první knize, Bibli, jsou psána první slova. V podstatě všechno, co okolo nás existuje – pokud to nejsou živé bytosti – bylo nějakým způsobem myšleno, nakresleno anebo i sděleno, aby to vzniklo jako ta dlažební kostka – musí to mít míry a v podstatě je všechno znormované. Takže bez slova a nebo bez toho, co je před slovem, se neobejdeme a my jako bytosti jsme tímhle způsobem utvořeny. Snažil jsem se přijít na to, kde to podstatné, to, čím jsme, v člověku vzniká. Zabýval jsem se tím několik let v samotě v různých, třeba industriálních, prostorách, v ateliéru, přírodě, na haldách, v lesích, kopcích, u moře… kde jsem týdny i měsíce zvučil, naslouchal si, zkoumal, co se děje, kde zvuk vzniká, kde vzniká myšlenka zvuku, vůle ke zvuku. Posunoval jsem se s nahrávačkou a začal dělat syntézu těch obrazů, které se ve mně promítaly, zvuků, kterými je naplněn svět v mikru i makru. Snažil jsem se jít do té pra-pra-prapodstaty zvuku, kdy se začíná zvuk oddělovat od hmoty těla, kultivovat se… předtím už musí být někde utvořen.

Jak tedy zní archetyp zvuku?
To už je dávno popsané – ať už Pythagorejci nebo Egypťany, civilizacemi, které vznikly kdysi dávno. V jemnohmotné úrovni vesmíru je nespočet vibračních úrovní. Když to zjednoduším – Indové a buddhisté to definují jako „óm“, prapodstatu světa a také zvuku. Něco jiného je, když si to člověk přečte, a něco jiného zas, když se pokouší autenticky objevit, kde v něm toto vzniká, kde jsou ta centra, uzly. Mně se to spojilo v syntézu jak s výtvarným uměním, tak se slovem, pohybem a vlastně s celým projevem.


V rámci vašeho vystoupení, které má performativní charakter a prolínáte v něm deklamaci i recitaci, je poznat, že se snažíte dát slovu konkrétní frekvenci. Častokrát je to monotónní vyjádření připomínající mantru.
Určitou dobu jsem se zabýval harmonikovým dechem, kdy člověk dělá zvuky jak ze sebe tak do sebe a dělá to hodiny. To, co jsem projevoval na vystoupení v rámci Světa knihy, bylo spíše melodramatickým projevem s písněmi. Nebyl to hudební večer v tom pravém slova smyslu, kde tato vrátka mohu otevřít. Jsme nějaký měch s nábojem textu a energie. V tu chvíli, když rozjedeme dechovou mašinu, můžeme vědomě pracovat, regulovat, tvořit. Když je text napsaný, je to čistě mentální věc. Když textu kdokoliv naleje zvukem život, vzniká nekonečné množství variant, variací. Přestože je text třeba zcela nesmyslný, můžeme jej povýšit tím, že ho oživíme emocí a projevem, zvukem či pohybem. Vnímám text jako obraz a zvuk. Obrazy popisuji. Hraji si s textem jako se zvukem. Každá slabika je pro mne notou.

Text, jehož byste nebyl autorem a neměl byste tedy k němu takový vztah, byste také uměl ztvárnit tímhle způsobem?
Jsem autodidakt a po zkušenostech mohu říct, že je jen na nás, jak si postavíme otázku – co je pro nás zvuk? Co pro nás je hudba? Co pro nás může být inspirací? Co je spouštěčem, nebo co vlastně my v tu chvíli zvolíme za ten spouštěč, nebo se spontánně staneme spouštěčem. Jako bychom zapnuli vypínač a poté pozorovali, kontrolovali, přidávali nebo ubírali stmívač, barvy, tvary… jsme v podstatě živý stroj.

Stroj, nebo nástroj?
Někdo stroj – ale lépe nástroj. Takový, který dovedeme ovládat, kultivovat, vycvičit. Když klasický školený zpěvák nebo ten, kdo se hlasem déle zabývázabývá, když mu nejde jen o běžné zazpívání písně, ale jde do hloubky, za hranice a vrstvy, zpravidla dojde k jedné věci – jak říkáte – ke kultivaci svého nástroje. Ale musíme ho kultivovat na všech možných frontách. Ideální je, když se kultivujeme rovnoměrně v morálce, etice, fyzicky, energeticky i mentálně, když z toho všeho uděláme syntézu.

Pak se stáváme dokonalou bytostí.
V podstatě se to po nás chce a je to cíl.

A máme na to celý život.
Máme na to spoustu životů.

To už jsme se dostali přes hranici kultivace těla. Z toho tedy vyplývá, že když je Vaše performance závislá na nástroji, nastavení hlasu i mentálním rozpoložení toho dne, tak se každé vystoupení může výrazně lišit a váš text může mít rozličné podoby projevu.
Vše je v pohybu a každý den jsou jiné podmínky, jiné energie, jak hrubohmotné, tak jemnější. Jaké kdo dokáže zpracovat. Na to jsou přesné metody, školy. Na tom také závisí projevy zvukové, mentální nebo performativní.

Je to vlastně nějaký tvar.
A performance je řekněme nějaký terminus technicus – stejně jako třeba design. Ale teď je design pro všechny všechno. Ale v podstatě to tak není. Protože design mění nástroje, výrobky, produkty – od podstaty. To znamená, auto jede, ale vy vymyslíte auto, které jede na jiném principu a třeba vůbec nemá kola. Když jen měníme schránku, tak je to styling. Teď je design vše – jsou určitá módní slova, která se používají pro něco, ale vlastně jsou to trendy. V jednu dobu bylo i v rádiu slyšet neustále slovo „potažmo“.

Nebo oblíbená floskule „zajímavé“.
Bylo to příšerné… ale bylo to zajímavé.

A co vy malujete? To bude určitě zajímavé, pane Pražáku.
Jsem „zkažený“ tím – jako autodidakt – že jsem prošel šestiletým školením designu a sochařství. Pracuji jak v geometrické a exaktní poloze, tak i ve figurativním a předmětném zobrazování. Jak v malbě, tak v sochařství. Nemám pevně ukotvený styl. Na mojí „zahrádce“ rostou různorodé dřeviny, okrasné květiny, plevel, parazitické rostliny, zelenina, hnůj i kompost… vyrůstám z různých zdrojů. V designu se soustřeďuji na solitérní objekty, lustry, zábradlí, dveře, madla, skleněné plochy, krby, sloupy… detaily v architektuře z různých materiálů, skla, bronzu, aluminia, nerezu, oceli… V exaktní sochařské tvorbě třeba oživuji prastaré matematické principy, které ještě nebyly zhmotněny, a ty převedu do třetího rozměru, jako je plastika Vesica Piscis.

Design je prostorová věc, mohl by mít blíže k soše. Vy jste se ale přesunul od designu k malbě, která tu jednu dimenzi redukuje na dvě.
Já jsem nikdy nevnímal, jestli jsou dvě nebo tři… dimenze. Základní viditelné rozměry jsou tři. Ale máme i čas – to jsou čtyři. Máme cit, intuici… a další možnosti, kdy nám rozměry budou naskakovat. Nikdy jsem se nezabýval tím, jestli uvažuji prostorově. Od dětství jsem navštěvoval výtvarné školy, kde se přirozeně ukázalo, kdo je prostorový a kdo je spíš plošný. Design začíná kresbou a je vynikající v tom, že učí myslet. Když člověk udělá jednu dobrou sochu – je to úspěch, a když udělá jednu pitomou, tak hyzdí jen to jedno náměstí. Ale když někdo udělá špatný produkt, který se rozmnoží stotisíckrát, tak najednou začíná velká katastrofa – a v tom my teď žijeme.

Když se něco mnohokrát zmnoží, tak to najednou získává status relevance, určité kvality. I ta lež, která je mnohokrát vyřčená, se najednou stává pravdou. Možná tedy i ta estetika násobnou kultivací může nabýt přijetí.
Estetika, která je kultivovaná, je samozřejmě skvělá. Krása a harmonie je to, co se vytrácí z tohoto světa, ale je to zároveň základní pilíř všehomíra. Nikdo nechce škaredé boty.

Ale vidět to, to je pak otázka těch drobných nuancí – každý vidí něco hezkého v jiné podobě.
Harmonie a krása jsou stejně definované, stejně kanonizované jako veškerá chemická, fyzikální a jiná věda. Jsou tam přesně matematicky dané proporce. Zlatý řez funguje v celém Univerzu. Ale na Zemi není příliš populární.

Proč se to děje?
Lidé se chovají jako zvěř. Chovají se jako stroje, které se chtějí bavit. Sebezdokonalení je dřina, má své stupně, zkoušky a vedení jako každá jiná práce.

Když už jsme vlastně na vrcholku Maslowovy pyramidy, tak jak se můžeme vracet do základu pudů v bazálních projevech?
My jsme v tom základu. Nikdo nebude číst Goetha, když nebude mít co do úst. Jak uvedl Sáí Bába – jídlo je svaté, a proto si ho musíme vážit, protože bez něj nemůžeme svoje dovednosti, ani ty mentální, rozvíjet. A kdo si dnes u nás váží jídla? Důležitá je i věc míry, co je cíl, co prostředek… Jídlo a hmotný dostatek je prostředek a základna. Na ní jsme povinni své veškeré duševní, duchovní a jiné stránky kultivovat tak, abychom se stali hodnotným nástrojem pro celé lidstvo. Buď nevíme, kam jdeme, nebo jdeme vědomě pozitivní cestou, anebo negativně. Umění života je harmonie a její další množení. Podstata umění je harmonizovat. Někdo jde skrze bolest – poukazuje na negativní stránky. Někdo jde do sebedestrukce. Někdo je radostný. Třeba na Balkáně, když básník vystupuje, tak nesedí s knížkou a nešeptá si v koutě, ale impozantně zpívá o olivách, o moři. On pláče, on se raduje, on se emoce nestydí předávat. U nás je takový projev vnímán jako teatrální. Tady básník musí být spíše literát než bard.

Marek Pražák (* 1964)
Narodil se v Ostravě. Absolvoval UMPRUM v Praze, obory průmyslový design a sochařství. Je průkopníkem syntézy v oblasti umění jak volného, tak užitého. Je autorem více než stovky divadelních plakátů, ilustrací, desítek scénografií televizních a divadelních. Pracuje v oblasti solitérního interiérového designu, spolupracuje s architekty. Byl členem kabaretu Jiřího Surůvky. Zpíval ve vokálním triu Norská Trojka, které zhudebňovalo poezii P. Hrušky, eskymáckou poezii, F. Kafku, V. Holana, J. Balabána a jeho vlastní autorskou tvorbu. Vedl šansonovou kapelu Barovka.



Aktuálně máte výstavu v opavské Galerii Obecního domu. Probíhá do konce června. Co je na ní k vidění?
Výstava POLARITY – náhledy vnitřních světů je uchopena jako syntéza. Taková také byla „objednávka“ kurátora Jana Kunze, abych pootevřel několik šuplíků najednou. Jsou na ní velkoformátové malby, bronzové mikropříběhy, digitální tisky, ukázky z cyklů Nemocné město, Manta z Peruánského cyklu, Kruhový geometrický cyklus, Voskové vonící a tající obrazy, videa z performancí, pořadů, koncertů, melodramatických vystoupení, slideshow s dvě stě položkami, deníky, pětimetrová „sbíraná“ malba Syntéza duší… Tato menáž je spojena texty na stěnách a podlaze tak, aby na diváka působily „obsahy šuplíků“ komplexně. Jsou tam také velkoformátové digitální tisky Kremastory, ke kterým patří dvě další projekce. V jednom projektoru jede reálný vědecký film, kdy se spermie dostane do vajíčka a embryo projde skrze celý evoluční cyklus až k bodu, kdy se dítě dostane na svět. Na druhé projekci je spalovač mrtvol, který zaváží rakev do pece, kde je skrze okénko vidět, co se s tělem děje, jak se spaluje, až po to, kde končí popel a kde on dává ten popel do urny s číslem.

Vše je číslo, vždycky jsme byli číslo a neustále jsme číslo. Je to příběh dvou lidí, kteří jsou spalováni v peci. Ona nalevo, on napravo. V pecích se člověk spaluje hodinu. Jak se všechno spálí, zůstane trochu prachu. Ten spalovač shrne, ale zůstává tam i popel z minulých kremací za celých dvacet čtyři hodin směny. Za den se tak spálí čtyřicet osm lidí. Vždy zbyde trochu popela z minulé kremace. Ti lidé jsou nakonec smísení. Narodíme se z matky, ale s kým umíráme a s kým máme stejný zážitek v tu chvíli – nevíme. Výstava je úvahou o tom, o čem společnost mlčí – co je smrt, kam kráčíme, kdo jsme, co bude před smrtí a po smrti. Je to esej o smrti. Ale to se týká jen tohoto konkrétního díla. Celá výstava je spíše esej o vnitřním boji a o životě. ∞