Jeden z průkopníků využití výpočetní techniky v malbě, autor specifických obrazů, v nichž zvláštním způsobem souzní racionalita s citlivostí – Zdeněk Sýkora. Do 2. 5. vystavuje v galerii Městské knihovny, kde při zahájení oslavil své devadesátiny.

Jsou obrazy, které na vás už v první vteřině zaburácí svou náladovou vypjatostí a zakousnou se do vašeho vědomí. A pak jsou takové, které zběžně přejdete, řeknete si něco jako: „Hm, s tím musela být práce jako na kostele,“ a jdete dál. Pak se ale vrátíte, zkoumáte, díváte se z odstupu a různých úhlů – a najednou pochopíte, že právě tady se vám v mysli otevřelo nové okno poznání. Do této druhé skupiny patří právě Zdeněk Sýkora.

Labyrint kořenů, odlesky na vodní hladině, hvězdné nebe – fascinace přírodou prorůstá Sýkorovými obrazy. Malířovy propletené linie či mozaikovité struktury jsou tvořeny dle pevného řádu a přesto působí nahodile a spontánně. K paradoxu pevného řádu versus nahodilosti jako základního principu života se ostatně Sýkora vyjadřuje i ve svých úvahách o umění. Jeho tvůrčí cestu od impresionistické malby k abstraktním kompozicím ovlivněných Matissem až k okouzlení moderní technikou objevíte v Galerii hlavního města Prahy – Městské knihovně. Expozice je doplněna filmovým medailonkem, diapozitivy souvisejícími s životem a tvorbou malíře, a také několika Sýkorovými odbočkami do oblasti užitého umění.

Kapitolu samu o sobě představuje přiblížení a vysvětlení metody malby, kdy Sýkora s pomocí stanovených kritérií následuje souřadnice počítače a linie takto vzniklé převádí na nadrozměrná plátna za asistence pomocníků. Malíř je tak vlastně v roli prostředníka, což je na hony vzdálené pojetí touhy umělců vykřikovat do světa každou linkou „já, já, JÁ!“ Zároveň se tato metoda může zdát odcizující. Každopádně klade otázku, co je to tvůrčí proces a zda se právě tady nestal zázračný moment, kdy si vědeckotechnická pragmatičnost a umělecká senzitivita podávají ruce.