Když se chceme dozvědět něco o válečné situaci, zapínáme televizi, pročítáme internetové články, kontrolujeme vlákna na twitteru, posloucháme příběhy. Běžně z těchto důvodů nenavštěvujeme galerie. Umělecká tvorba však může překračovat horizont pouhé informovanosti, neboť utváří jiný typ sdělení založený na blízkosti a afektu. Co se ve vztahu k umění můžeme o válce a světě naučit, nebo lépe řečeno, co můžeme zakusit?

Tuto problematiku otevírá v souvislosti s válkou na Ukrajině Zhanna Kadyrova spolu s kurátorem Björnem Geldhofem (ředitel kyjevského Pinčuk Art Centra). Současná ukrajinská umělkyně po propuknutí ruské agrese v únoru 2022 našla útočiště před válkou v Berezově, malé vesničce v Karpatech, kde rozvíjela ukrajinské kulturní dědictví v konfrontaci s válečnou zkušeností. Zde, mimo ruiny měst, nalezla své místo ve válce, ve světě.

Výtavní prostor Rudolfina po umělecké intervenci metamorfuje v členité bitevní pole, v němž se střídají momenty násilí a klidu (po první místnosti plné proděravěných forem a zasažených cílů následuje mírnější estetika lidové světnice s naaranžovanými bochníky kamenného chleba – Paljanica). Prostřelený objekt se mění v prostřený stůl. Sálem v pravidelných intervalech zaznívají varovné sirény linoucí se z promítaného videa. Sterilitu galerijního prostředí nabourává tato úzkostlivá audiovizuální linka zpřítomňující hrůzu, ale i resilienci ukrajinského lidu a jeho kultury.

Extenzivní povaha války a umění
Kadyrova s tematikou války ve své tvorby nakládá často doslovně a přímo, avšak ve formách, na něž nemusí být diváctvo v tomto kontextu zvyklé. Namísto naturalistických vyobrazení či fotografické dokumentace, která dominuje zpravodajským sekvencím a novinovým plátkům (pomalu otupující naši centrální nervovou soustavu svou masmediální akcelerací, jak již popisoval teoretik nových médií Marshall McLuhan), mě konfrontuje s nefigurálními objekty a poměrně minimalistickou estetikou. Z nalezených materiálů dovezených z Ukrajiny skládá mozaiku destrukce a zmaru, která ve své konkrétnosti však ponechává velice málo prostoru pro vlastní imaginaci. Procházím nejprve „šrapnelovým údolím“ (Neškodná válka) tvořeným objekty geometrických tvarů z plechu (původně střechy a vrata ukrajinských domů), jejichž povrch prorazilo střelivo. Kadyrova tak navazuje na dlouhou výtvarnou tradici, kdy běžné předměty z každodenního života převádí do sféry umělecké percepce a recepce. Tento mechanismus ještě amplifikuje v díle Získávání údajů, jež sestává z obdélníkových výřezů asfaltové silnice deformované výbuchem (sejmuté přímo z parkoviště v Irpinu). Přestože se jedná o kusy asfaltu se stopami po explozích, vzniklý výjev svou estetikou a novým kontextem (umocněný pověšením na zeď jako závěsný obraz) evokuje modernistickou nástěnnou malbu. Konkrétní se zde misí a překlápí v abstraktní a já si kladu otázku, zda by měla být válka estetizovaná.

Galerie se stává jakousi extenzí válečné vizuality a zkušenosti, jež prosakuje do prostoru dírami v plechu, skrze rozbořenou zeď (Bez názvu) nebo kolísavý zvuk sirén. Bezpečí a celistvost Prahy zde v centru města narušuje transfer této trhliny neklidu a ztráty. Podobnou strategii zvolil například již v říjnu 2022 český umělec Maxim Velčovský, který v rámci Signal Festivalu na Mariánském náměstí instaloval hořící vraky aut dovezených z Ukrajiny. Obraz destrukce se najednou týká nás všech.

Kde končí můj starý domov a kde začíná nový

Vstoupila jsem do meziprostoru lemovaného zdánlivě nekonečným textovým polem. Destrukce přebírá lingvistickou podobu a obaluje tělo člověka lapeného uvnitř. Stěny jsou pokryty seznamem kulturních památek zničených nebo poškozených v důsledku ruské agrese. Vyčerpávající výčet přesahuje kognitivní schopnosti jedince pojmout během jedné (i vícero) návštěv veškeré objekty zasažené válečnou mašinérií. V hlavě mi mezitím krystalizuje dílo palestinské umělkyně Emily Jacirové z roku 2021 Pomník 418 palestinských vesnic, které byly zničeny, vysídleny a okupovány Izraelem v roce 1948, kde je celý povrch uprchlického stanu potažen názvy palestinských vesnic.

Nemohu se ubránit myšlence, zda bude jednou v Čechách výstavní prostor zaplněn jmény zničených a vylidněných lokalit v pásmu Gazy (k 7. březnu organizace UNESCO ověřila poškození desítek historických, galerijních a náboženských staveb), jako memento násilí a konečnosti zachycené a přenášené uměleckou praxí.

Konečnost života, ale i jeho odolávání a oddalování zániku spatřuji v poslední části výstavy, jež pracuje s motivem pokojových rostlin – s jejich reprezentací (rostliny zobrazené za pomocí lightboxů prozařující potemnělý sál) a s jejich samotnou přítomností (květináče dovezené z Ukrajiny ze zasažených oblastí). Fenomén uprchlictví se zde rozšiřuje o mimolidské entity, o něž je pečováno, a které jsou začleněny do jiného kontextu. Evakuované rostliny pak představují jeden kousek komplexní a dynamické skládačky životů, organismů a předmětů nucených opouštět své domovy a hledat si nové místo ve světě. ∞

Zhanna Kadyrova: UNEXPECTED
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží 12, Praha 1)
29. 2. — 30. 6.

.