Skutečnost pomalu ztrácí svůj třetí rozměr. Metamorfuje v obraz. Pozoruji její zploštění. Řečeno poněkud postmoderně: nežijeme v realitě, ale v jejích reprezentacích. Nic není mimo obraz. Co všechno nám pak mohou obrazy zprostředkovat? Jak s námi komunikují? Jak dokáží vytvářet a proměňovat prostor či konstruovat jeho iluzi?

Redefinicí obrazového média a prostoru ve vztahu k subjektu se zabývá poslední letošní výstava v Galerii Rudolfinum. Co-Extensive, projekt kurátora Filipa Šenka, sestávající z bohatého výběru představitelů a představitelek současné umělecké scény (Ann Veronica Janssens, Larry Bell, Michał Budny, Jaromír Novotný, Marion Baruch, Angela Bulloch, Simon Callery, Anthony McCall a Robert Šalanda) uzavírá nejenom letošní sezónu, ale představuje i finální expozici pod vedením Petra Nedomy, ředitele Galerie Rudolfinum. Na jeho místo od nového roku nastoupí britská historička umění a kurátorka Julia Tatiana Bailey.

Výstava citlivě ohledává vztahy mezi zobrazením a skutečností. Zvolená díla vyrůstají mimo jiné z minimalistických tendencí 60. let a k realitě přistupují formálně jednoduchým, abstrahovaným způsobem. Obrazové přesycení domnělými otisky reality, které v současné masmediální, postfaktické době zažíváme, naší zkušenost se světem deformuje. Ona skutečnost vyplavovaná z monitorů a obrazovek podléhá manipulaci a postprodukci, a člověk se tak ocitá spíše v hyperrealistickém světě simulaker. Abstraktní výtvarné projevy pak mohou tyto strategie obcházet a dostávat se skutečnosti hlouběji „pod kůži.“ Výstava akcentuje prostorové vztahy mezi objekty, zkoumá různé polohy obrazového a prostorového a jejich prolínání a vzájemnou komunikaci a nechává diváky a divačky aktivně vstupovat do komplexní sítě jevů.

Na hranici rozměrů
Ve vystavených dílech vnímám posun od piktoriální iluze směrem ven do skutečného prostoru. Současně v některých případech dochází k upravení samotného prostoru na jasně patrnou iluzi. Tvorba Simona Calleryho osciluje mezi obrazem a prostorem. Třetí rozměr jeho objektů narušuje jejich povrchová plochost a situování paralelně se stěnou, čímž se posouvají do roviny závěsného obrazu. V této pozici člověk běžně recipuje obrazy, percepci pak dominuje optický režim. Vystoupením z plochy a vlivem měkkosti povrchu ke mně však objekty promlouvají i skrze své taktilní vlastnosti. Dostávám se tak na křehké pomezí dvou oblastí, dvou rozměrů. Na podobném principu fungují i zavěšené kusy textilu Marion Baruch, evokující svou estetikou jakési rozstříhané opony. Plošnou rovinu kompromituje množství rozsáhlých děr, nimiž do výjevu vstupuje skutečný prostor a z objektů se ozývá „spatialismus“ Lucia Fontany. Jiné vyjadřovací prostředky užívá Jaromír Novotný ve svých monochromatických plátnech, kde barva opouští materiální hranice rámu, který tím neguje. Namísto vpouštění prostoru do obrazu nechává obraz vystupovat ven.

Samotné rozmístění předmětů v prostoru dokáže podmínit režim vnímání, jakým je bude člověk uchopovat. Mimo výše zmíněnou tvorbu Simona Calleryho se tato skutečnost otiskuje do exponovaného díla Ann Veronici Janssens a Michała Budnyho. Formální mělkosti Budnyho Propasti, odpovídající plošnému médiu obrazu, rozporuje její horizontální umístění na podlaze výstavního sálu. Tím dramaticky zasahuje do prostoru, který si podmaňuje, strukturuje a vytváří napětí mezi mnou a zakoušenou událostí. Pokud by dílo bylo určeno k pověšení na stěnu (či o ní bylo alespoň opřené), nezdráhala bych se tolik nazvat ho obrazem. Položení na zem situaci komplikuje a očekávanou hloubku nahrazuje plocha. Volám do propasti a propast odpovídá iluzí.

Světlo jako obraz na kůži
Iluzivnost prostoru osobitě zprostředkovává světelné umění, které je na výstavě zastoupeno instalacemi Anthonyho McCalla a Angely Bulloch. V případě McCallovy instalace vstupuji do potemnělé místnosti, kterou protínají světelné paprsky budují iluzi kónických tvarů. Tma potlačuje původní půdorys sálu a spolu s promítaným světlem (jež zde vystupuje v kombinaci s mlhou) nechává vznikat novou zkušenost prostoru, v němž mizí tradiční orientační body, a který je z velké části imateriální. Subtilní linie bílého světla formují propustné membrány a na moment mě uzavírají ve svém nehmotném objemu. Obrazce světla ať už plošné (promítané na podlahu), nebo prostorové (ve formě iluzivních lumino-kuželů) utváří novou efemérní prostorovou situaci.

Na světelném principu dále operuje dílo Angely Bulloch v podobě skupiny kostek emitujících různé barevné variace RGB schématu. Podobně jako barva vystupuje z obrazového pole v pracích Jaromíra Novotného, i zde dochází k prolínání plochy s prostorem. Světelná záře uniká z fyzického rámu a obaluje prostor, jehož statičnost a materialitu narušuje. Počítačová úroveň zahrnující naprogramované míchání barev dodává jejím Devíti kostkám pohozených na podlaze novou časovou dimenzi, a posouvá vnímání minimalistického objektu. Svou „pohozeností“ v prostoru vytváří určitý terén, skrze nějž se může subjekt pohybovat. Světlo mi dopadá na kůži jako barva na plátno. Stojím vzpřímeně u zdi. Stávám se objektem v prostoru.

CO – EXTENSIVE
Galerie Rudolfinum Alšovo nábřeží 12, Praha 1)
19. 10. 2023 ­— 21. 1. 2024