Skutečnost pomalu ztrácí svůj třetí rozměr. Metamorfuje v obraz. Pozoruji její zploštění. Řečeno poněkud postmoderně: nežijeme v realitě, ale v jejích reprezentacích. Nic není mimo obraz. Co všechno nám pak mohou obrazy zprostředkovat? Jak s námi komunikují? Jak dokáží vytvářet a proměňovat prostor či konstruovat jeho iluzi?

Odpovědět na e-mail. Doběhnout tramvaj. Stihnout uzávěrku. Naší dobu definuje rychlost. Rychlost informací ke vstřebání a analýze, rychlost technologického pokroku, rychlost pohybu skrze prostor i čas. Je vůbec možné se na chvíli skutečně zastavit?

Co je realita? A je realita jenom jedna? Nebo se nám nabízí možnost pohybovat se mezi různými verzemi a variacemi toho, co jinak považujeme za samozřejmé a popisujeme jako skutečnost?

Nová výstava v Galerii Rudolfinum s názvem Mezipaměť představuje česko-německý projekt postavený na vzájemné prostupnosti tradičních a nových médií. Mezipaměť vyrovnává otřesy, aby zabezpečila fungování lidského vědomí, ale také zahlazuje stopy po tom, co šok vyvolalo. Je to průběžný, řetězící se stav dialektického kontrapunktu, ze kterého lidské bytosti nemohou vystoupit. Proto ho musejí neustále reflektovat.

Přibližuji se k oponě, skrze niž proniká hlasový záznam z prvního videa výstavy Compassion Fatigue Is Over a míjím paní, která mi s okázalou ironií sděluje, ať si výstavu užiju. „Nevydržela jsem tam ani deset minut,“ dodává. Vycházím po dvou hodinách a vracím se jiný den na další tři, ani to mi nestačí.

Dokážeme najít a definovat, jaké limity má náš soucit? Diskuse o limitech soucitu nabrala v posledních letech značné obrátky.

Galerie Rudolfinum vystavuje Michaëla Borremanse. Autora, jehož plátna promlouvají na univerzální témata, která specificky rezonují se současným chápáním, přičemž
jeho dílo je charakteristické znepokojivě silným psychologickým momentem.

Papírová věž je názvem výstavy Daniela Pitína, která je právě k navštívení v Galerii Rudolfinum. Jeho obrazy jsou přiléhavě představeny v podzimním období zklidnění a rozpoložení pro rozjímání. V takovém kontextu je Pitínova tvorba hlubokým dialogickým partnerem.

Druhá polovina ledna otevřela výstavní sály Galerie Rudolfinum americkému režisérovi, kameramanovi a umělci Arthuru Jafovi. A otevřela zároveň výstavu, se kterou se tuzemský divák jen těžko ztotožní. Co mu má sdělit?

Už se pomalu stává zvykem, že prostory Galerie Rudolfinum mění svůj vzhled s každou novou výstavou. Tentokrát světlo ustoupilo tmě, aby pozornost návštěvníků upoutalo šest videoartových projekcí. Vítejte na výstavě Domestic Arenas.

Posledních pět let tvůrčí práce Krištofa Kintery a na dvě desítky soch, instalací a interaktivních objektů představí výstava Nervous Trees.

Jak může jeden film ovlivnit různé umělecké žánry? A jak se projevují jeho odlesky v obrazech, kresbách, fotografiích nebo na videu? Galerie Rudolfinum přišla se zajímavým konceptem „film jako umění“. Výstava Loni v Marienbadu se ho snaží ukázat a prozkoumat jako dialog s vizuálním uměním. Ukazuje díla výtvarníků, kteří se inspirovali snímkem režiséra Alaina Resnaise.

Fádní recenze o výtvarném umění rychle omrzí. Mnohem zajímavější může být proniknout do zákulisí výstavy, jež teprve vzniká a u které ještě není vůbec jisté, jak dopadne. Umělec a pedagog pražské UMPRUM Jiří Černický mi během příprav své výstavy „Divoký sny“ poskytl krátký rozhovor.

Pět žen a pět kontroverzních přístupů k tvorbě. Pět místností a pět různých úhlů pohledů na ženskost a její protiklady. Sexuální podtext, který si zahrává s naší představivostí, nás nejednou může uvést jako diváka do rozporuplných úvah a existencionálních otázek. Světové tvůrkyně nás v prostorách galerie Rudolfinum lákají do svého světa na výstavě Flaesh.

Zřejmě se všichni shodneme, že umění může něco podstatného sdělovat. Pokud se rozhodneme mu naslouchat, musíme být otevření, neboť ne vždy mluví řečí, které rozumíme nebo chceme rozumět.

Snapshot, palba od boku. Stačí mít nabito a čekat na vhodnou příležitost. Neváhat, zbytečně nemířit a prásk. Spotřeba munice je sice příšerná, ale úlovky často stojí za to. Mluvím o fotografiích.

Galerie Rudolfinum se po několika fotografických výstavách vrátila letos na podzim k malbě. Někdy ale jen těžko rozeznáte rozdíl mezi těmito dvěma druhy uměleckého zachycení skutečnosti. Zobrazení reality je totiž v dílech současných britských malířů věrné. Přesto se ji pokouší překročit, protože vše skutečně důležité se odehrává až za hranicí viděného světa.

Každý člověk má v hlavě svůj interní svět, který je projekcí toho velkého vnějšího. Projekcí zkreslenou a vybarvenou svou osobitou optikou. Nemusí nutně každý vidět černou jinak (i když není žádný důkaz, že pod slovem „černá“ všichni vidí a představují si stejnou barvu). „Jen“ vnímáme po svém. Většinou ten osobní svět zůstává skryt hluboko v mysli. Americký fotograf David LaChapelle jej spolu se svou vizí ukazuje v Rudolfinu.