Objektiv(ní) vypravěč

Jaká vede cesta od komerčního focení k vypravování lidských příběhů? Fotograf František Konopa začal profesionálně fotit již ve svých čtrnácti letech. Od té doby uplynulo devět let a Františkův pohled na fotografii se úplně změnil. Co stálo za vznikem velmi emotivních fotografických sérií, se kterými se v Česku proslavil?

Jaké byly tvé první momenty s foťákem v ruce?
První zkušenost s focením byla taková, že jsme se s rodiči vraceli autem z dovolené a oni nám dali na zabavení foťák, abychom si prohlíželi fotky. Mně bylo tehdy asi sedm a vůbec jsem nerozuměl tomu, jak foťáky fungují. Tak jsem začal na všechno klikat a nechtě se mi podařilo zformátovat celou kartu, takže jsme přišli o všechny fotky z dovolené.

Již ve čtrnácti letech jsi začal fotit pro reklamní agenturu, jak ses k této práci dostal v tak nízkém věku?
Bývalý přítel mé sestry si všiml, že mě baví focení a zeptal se mě, zda bych mu nenafotil restauraci. S výsledkem byl spokojený, a tak mi domluvil práci v reklamní agentuře. Záhy se k tomu přidalo rovněž focení hotelů, maturitních plesů nebo svateb. Pro patnáctiletého kluka byly takové peníze rajskou zahradou, a proto se tehdy staly mou hlavní motivací.

Jaká vedla cesta od komerčních zakázek k fine art fotografii, které ses věnoval několik let?
Když jsem se rozhodoval, na jakou střední, zvítězila blízká vzdálenost Střední školy uměleckoprůmyslové keramické a sklářské. Mám ji doslova 45 sekund od domu. V té době mi šlo převážně o to fotit, co se líbí lidem, proto jsem se začal věnovat fine art. Chtěl jsem lidi šokovat. Mé fotky byly, dá se říct, takové vizuální porno, byly postavené primárně na barvách a atmosféře. Nevědomky jsem se tak svezl na vlně fine artu, která byla zrovna ve světě trendy.

Kdy ses rozhodl, že už nechceš fotit za peníze a dáš přednost vlastním věcem?
Fine art fotce jsem se věnoval asi tři roky během střední školy, do toho jsem souběžně fotil i komerční věci. Byl to dost zápřah, zvlášť na tak mladého kluka. Především mě postupně přestalo bavit, že jsem dostával zaplaceno za to, že nade mnou někdo stál a říkal mi, co mám dělat. Chtěl jsem být sám sobě pánem. Nakonec to vygradovalo tak, že jsem k focení začal mít absolutní odpor a přestal jsem fotit asi na rok a půl. V Karlových Varech, kde žiju, mě všichni znají jako „toho kluka s foťákem“, protože kamkoliv jdu, mám ho s sebou. Když jsem tehdy začal chodit bez něj, lidi kolem mě se začali ptát, co se děje. Snažil jsem se jim to vysvětlit, ale nikdo to nechápal. Říkali mi, že jsem byl na dobré cestě a našlápnutou kariéru jsem vzdal zbytečně.

Jak jsi pak znovu získal chuť fotit?
Po maturitě jsem si dodělal pedagogické minimum a opět se vrátil na svou střední školu, tentokrát však jako učitel. Chtěl jsem být pro své studenty vzorem, ne učitelem teoretikem, za kterým nejsou žádné výsledky. Tak jsem se opět vrátil k focení. Koupil jsem si nový foťák a domluvil si slečnu na focení. Původní plán byl nafotit pár portrétů venku. Výsledné fotky jsem dal do facebookové skupiny Fotograf roku. Jedna paní mi pod ten příspěvek napsala – „hezká série“. V tu chvíli jsem si řekl, proč by ty fotky vlastně nemohly mít nějaký příběh. Tak vznikla myšlenka focení sérií, za kterou vlastně vděčím neznámé paní.

V čem nalézáš inspiraci k příběhům?
Když bych měl své série rozdělit, tak jsou to dva typy – vizuální a příběhové. Vizuální nemají silný příběh, spíš cílí na divákovo oko. V poslední době ale převažují spíš ty příběhové. Myslím si, že není důležité kvůli fotkám cestovat někam daleko. To se snažím naučit i své studenty. Říkám jim, aby se podívali, co mají kolem sebe. Obyčejné věci jsou nakonec ty nejinspirativnější. Emoce musejí vycházet z místa, kde žiješ a kde to znáš.

Ve své tvorbě kladeš důraz na emoce a příběhy. Reflektuješ aktuální témata ve společnosti nebo tvá smyšlená?
Dřív jsem si tvořil vlastní příběhy a moc mě nezajímalo, co se děje ve světě. V poslední době začínám více reflektovat aktuální témata. Myslím, že už jsem musel pokročit z „hraní na emoce“ k něčemu reálnému. Začalo mě to i víc motivovat a bavit. Paradoxně mi v tom hodně pomohla právě karanténa, protože šlo o dost citlivé téma pro celý svět a vzniklé fotky lidi hodně bavily.

Tvé série z karantény získaly na sociálních sítích velký ohlas. Byla to tvá forma, jak se s novou situací vyrovnat?
Má prvotní motivace byla nějak se doma sám zabavit. Jsem hodně extrovertní člověk a když jsem se najednou nemohl s nikým potkávat, začal jsem aspoň fotit. Mám hodně improvizační styl myšlení, takže jsem si tak chodil po bytě a co mě napadlo, to jsem vyfotil. Přemýšlel jsem nad tím, jaké všechny aktivity můžu dělat sám. Tak vznikly série, ve kterých hraju sám se sebou poker, dívám se do zrcadla, které sám držím nebo vyjadřuju emoce plynoucí z náhlého „uvěznění“. Spíš to byla taková hra, kterou jsem si užíval.

Jak jsi začal s autoportrétem, který je pro tvou tvorbu poměrně typický?
Když mi bylo patnáct, pracoval jsem jako model pro Pure Model, což je asi třetí nejznámější česká modelingová agentura. Tehdy jsem si řekl, že bych mohl zkusit fotit i sám sebe. Někdy se mě začínající fotografové ptají, jak začít s autoportrétem, protože se stydí. Vždy říkám, že s tím nejde začít hned. Člověk se musí prvně smířit sám se sebou, musí sobě rozumět a začít fotit. Já jsem se to naučil právě během modelingu a pak jsem do toho naskočil skoro automaticky, když jsem sám začal fotit. Kdybych měl fotit sám sebe nebo někoho jiného, tak si vyberu sám sebe. Sobě totiž nejlépe rozumím, mám na focení klid a nikam nepospíchám.

Jaká vedla cesta k tomu, zvládnout vypovědět příběh v deseti fotkách, a jak se ti je daří vybírat?
K tomu mě donutil Instagram, protože tam nemůžeš nahrát víc než deset fotek. V podstatě je dobře, že mám takovou hranici, protože to aspoň pak není zbytečně dlouhé a nudné. Samozřejmě občas mám problém ten příběh obsáhnout v deseti fotkách a říkám si, že bych potřeboval ještě aspoň dvě. Ono obecně selektovat fotky je podle mě vůbec nejnáročnější a nejdůležitější práce fotografa. Stačí totiž jediná chyba a příběh se může úplně změnit.

Máš nějaké umělecké vzory?
Z českých fotografů mám rád třeba Martina Stránku nebo Martina Faltejska. Dále se mi hodně líbí ruští fotografové, např. Dmitrij Rogožkin. Rád sleduji práci významných portrétních fotografů, ale snažím si pořád udržet svůj styl a věnovat se sériím, protože oni takto nepracují.

V jednom z rozhovorů jsi uvedl, že sociální sítě degradují portrétní fotografii. Můžeš to více rozebrat?
Sociální sítě otevírají obrovský svět a jsou plné lidských portrétů. Myslím si, že je obrovský problém v tom kvantu fotek najít něco kvalitního a často vlastně i ztratíš chuť něco takového hledat. Řada českých fotografů fotí portréty stejným stylem. Hezký člověk na hezkém místě. Najednou si říkáš, je tu někdo, kdo umí něco jiného? Neříkám, že tady nemáme i skvělé fotografy, ale převažuje spíš tento styl. Chybí mi originalita.

Je ti 23 let, na kontě máš řadu výstav a ocenění, myslíš si, že jsi úspěšný? Co pro tebe znamená úspěch?
Já si užívám to, co je právě teď a nekoukám na to, jestli jsem slavný. Přijde mi, že se dnes měří úspěch hlavně přes čísla. V poslední době vnímám spíš jako úspěch, když se s lidmi osobně potkám na své vernisáži. Kliknout na srdíčko je hodně jednoduché, ale přijít někomu na vernisáž už je přece jen investice do vlastního času.

Kdybys měl dát začínajícímu fotografovi jednu jedinou radu, jaká by to byla?
Foť, protože to miluješ a baví tě to. Myslím si, že stejnou větu řeknu i za padesát let, protože to je ten hlavní smysl a cíl. Je důležité nenechat si zkazit radost hatery nebo prachama. V dnešní době to ale není tak jednoduché. Demotivace na nás číhá na každém rohu. Už jen šílená konkurence na sociálních sítích může člověka velmi rychle srazit na kolena. Pokud to ale člověka nebaví a musí se do toho nutit, výsledná práce nebude nikdy kvalitní.