„Před každým focením mám strach, protože předem nikdy nevím, jestli se mi podaří najít klíč, podle kterého danou situaci nejlépe zachytit,” říká pokorně fotograf Vojtěch Veškrna. Přestože dlouhodobě spolupracuje s českými designéry, návrháři či architekty, je v současné době nejvíce vidět skrze svou fotografickou a kameramanskou práci pro zpravodajský web Seznamzpravy.cz. O tom, jak se jeho kniha dostala do newyorské MoMA, jaký vliv má na jeho práci partnerství s módní návrhářkou nebo jaké to podle něj je, fotit během krize, se dozvíte v následujícím rozhovoru.


Tvoji fotografickou dráhu už nějakou dobu pozoruji. Musím říct, že upřímně obdivuji, s jakou citlivostí dokážeš zachytit atmosféru daného okamžiku, ve tvých fotografiích nalézám cosi specifického, takový tvůj otisk. Jaká byla tvoje cesta k fotografii?

Když jsem byl na gymplu, hodně dlouho jsem nevěděl, co budu dělat. Potom se mi ale díky tátovi dostal do rukou foťák a najednou to bylo všechno jednoduché. Byla to první věc, co mě chytla za srdce. Podle mě jsme se prostě potkali. Nemyslím si, že v tom bylo něco jiného. Prostě se mi to začalo hrozně líbit a najednou jsem tušil, že je to cesta, kterou se musím vydat. A to jsem přitom tehdy o focení ani foťácích nic nevěděl, ale nějakým způsobem mi to přišlo krásný. Tak takhle ke mně přišla fotka a od té doby se ji snažím pro sebe najít. Asi to zní obyčejně, ale já se na svět hrozně rád dívám, na to, jak funguje a jak fungují lidi. Foťák mi to dovolí zaznamenat.

Vojtěch Veškrna (* 1988)
je absolventem ateliéru Reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, magisterský titul získal na pražské FAMU, kde studoval fotografii v ateliéru Roberta Portela a Viktora Koláře. Během studií se zúčastnil také roční stáže na Academy of Fine Arts v polských Katowicích. Kromě toho je také absolventem ateliéru grafického designu a nových médií na UMPRUM pod vedením Petra Babáka. V Polsku strávil celkem tři roky, kdy působil jako asistent fotografa Rafala Milacha a také jako asistent mezinárodního kolektivu dokumentárních fotografů Sputnik Photos. V roce 2016 získal ocenění Self Publish Riga v kategorii The best Photobook za fotoknihu s názvem My Air Force, součástí výhry byl fotografický workshop v Rize. Ve stejném roce byla navíc kniha My Air Force zařazena mezi deset nejlepších knih v rámci ocenění The Anamorphosis Price, díky čemuž je uložena v archivu muzea moderního umění (MoMA) v New Yorku. Kromě toho je významná také jeho spolupráce s partnerkou a přední českou návrhářkou Terezou Rozálií Kladošovou, která v minulém roce zvítězila v kategorii Grand designér roku (prestižního ocenění Czech Grand Design). Na tvorbě a přenosu tohoto ocenění se letos podílel jako kameraman..


Jak ten příběh pokračuje? Ty jsi pak fotografii i studoval, a to nejen u nás, ale i v Polsku. To musela být zajímavá zkušenost. Jak se stalo, že tě život zavedl za hranice Česka?

Studoval jsem nejdřív ve Zlíně reklamní fotografii, potom fotku na FAMU. Ještě jsem chvíli studoval grafický design na stáži v Katovicích a na UMPRUM, to byla inspirativní zkušenost. Diplomku jsem psal o polském fotografovi Rafalovi Milachovi. Jeho práce se mi vždy nějakým způsobem líbily. To, co dělá, mě oslovilo, i když nedokážu popsat, jak přesně. Za jeho tvorbou jsem vycítil nějakou energii. Věděl jsem, že jediný způsob, jak můžu pracovat, je psát o něčem, co mám opravdu rád. Rychle jsem ucítil, že mu musím zkusit napsat, i když jsem nevěděl, jak to dopadne. Odpověděl mi, ať přijedu do Polska a dělám mu asistenta. Řekl jsem si, no dobře, a přijel. Nakonec jsem tam byl tři roky, protože se ukázalo, že si sedíme.

Zajímalo by mě, jaké to je, být po boku někoho, kdo mě opravdu inspiruje…
Tohle je asi sen každého fotografa. Nešlo jen o to koukat mu pod ruce, ale pochopit, jaký je člověk, poznat jeho osobnost. Díky tomu, že jsem mu pomáhal nejen při práci, ale i při běžných každodenních úkonech, jsem byl schopen nahlédnout do jeho způsobu myšlení, a tím se mi pak odkryla i jeho fotografická osobnost. Největší zlato toho, když někomu děláš asistenta je, že zažiješ záblesky osobnosti člověka, který tě fascinuje.

Když ještě chvíli zůstaneme u těch studií, tvůj diplomový projekt z FAMU získal dokonce mezinárodní ocenění. Čemu ses ve fotoknize My Air Force věnoval a jak vznikala?
V knize jsem zpracoval jedno z témat, které miluju – letadla. Ani nevím proč, ale tu techniku mám rád, letadla i létání. Možná proto, že můj děda pracoval na letecké základně. Letadla mají krásný tvar, a to nejkrásnější na nich je, že takhle vypadají proto, aby vůbec mohla létat, jiný tvar mít ani nemohou. U každého tématu, které zpracovávám, pro sebe potřebuji najít určitou šifru, podle které dané téma zpracovat. U tohoto projektu to nějakou dobu trvalo, dlouho jsem shromažďoval a třídil materiál, ale pak se najednou něco stalo a bylo to tam. Pro mě ta kniha pak najednou fungovala, a proto si myslím, že promlouvala i k jiným a vyhrála tu cenu.

Četla jsem, že tento tvůj projekt posbíral celou řádu ocenění. Dokonce se kniha dostala až do newyorské galerie MoMA. To je podle mě docela velký úspěch.
Fotokniha My Air Force získala ocenění Dum­­my Contest (fotokniha v procesu) v rámci festivalu v Rize. Do té soutěže vlastně všichni pošlou makety, nejedná se ještě o finální verzi, potom se to ještě upravuje. Moje kniha nakonec to ocenění vyhrála a cenou byl fotografický workshop. Díky tomu, že je to světový festival, byla i porota složená z lidí z mnoha zemí. Výtisků té knihy jsem měl hrozně málo, sám jsem tomu říkal limitovaná série. Všech padesát se ale prodalo a teď jsou různě ve světě. Tak se takovým hezkým způsobem ta knížka dostala do světa. Potom ještě posbírala i další ceny, například díky umístění v rámci The Anamorphosis Prize je nyní jeden její výtisk uložený v archivu MoMA v New Yorku, to je krásný pocit.

Jako kunsthistorik si mezi tvými fotografiemi všímám různých témat a poloh. Objevuje se tam hlavně dokumentární fotografie, ale také portréty, produktové fotky, móda i interiér. V čem se ty sám cítíš nejlépe, jak se po této stránce vnímáš?

Já jsem dokumentární fotograf. Vždycky, když o tom přemýšlím, vnímám se nejvíc takto. Ať už dělám cokoliv, ať už to vypadá jako reklama nebo portrét, všechno je to založené na pozorování, které má nejblíž k dokumentární fotografii. Asi záleží i na definici dokumentární fotky, která taky není rigidní. Pro mě to znamená dlouhé citlivé sledování nějaké věci, osoby, příběhu. Všechno je to pro mě uzavřené v tom dokumentování, které je pro mě takovou pevnou kostrou, drží mi pohromadě to téma. Takové mantinely, ve kterých se pohybuji, ať už jde o jakýkoliv objekt. Třeba v módě je hodně trendů, kdy se modelky různě nastavují, já ale nerad do situací nějak intervenuji, raději se dívám, svými instrukcemi se snažím pouze podpořit výsledné vyznění. Nikdy nejsem v roli režiséra, jsem jen pozorovatel. Když bych měl říkat prostředí a lidem, co mají dělat, byl bych nešťastný, protože by se to dělo uměle.

Tomu rozumím, na módních fotografiích velmi často modelky přirozeně nevypadají, pak se z toho podle mě vytrácí i kvalita fotky samotné. Když jsme nakousli tohle téma, tak se musím zeptat, jak ses k „fashion fotce“ dostal?

Nevím proč, ale vždy jsem měl touhu fotit módu. Když se nad tím zamyslím, ztělesněním módy je pro mě člověk, který má charisma a dokáže rozhodnout o tom, co má a nemá rád, a podle toho si i obleče něco, co mu dělá radost. Móda vlastně nemusí být krásná a ani sami lidé nemusí být nutně krásní, ale obojí se musí vzájemně respektovat. Móda musí respektovat tělo člověka a ten si zase musí uvědomovat, co má na sobě vůči okolnímu světu, jak se prezentuje. Tohle mě fascinuje.

Moje přítelkyně je navíc návrhářka a díky tomu objevuji módní fotografii sám pro sebe ve věcech, na kterých spolupracujeme. Není to vždy jednoduché, často se musí dojít ke kompromisu, aby fotka současně také daný produkt prodávala. Na člověku, který není uvědomělý ve vztahu k focenému produktu, se fotí obtížně, a pak jsem nešťastný. Spolupráce s modely je někdy komplikovaná. Nejraději mám lidi, kteří vědí, co dělají. Nejsou tam náhodou, mezi sebou jsme si rovni. Když se vzájemně respektujeme, pak se dá hezky ukázat, jak se ty věci nosí. Hrozně záleží na tom, aby se všechny drobné nuance sešly, a když se to podaří, pak je to krásné. Přál bych si pracovat pro velké časopisy a dělat přesně tohle.

Ovlivňujete se vzájemně s partnerkou ve své práci? Kombinace fotograf a módní návrhářka, potažmo designérka musí být kreativně velmi zajímavá.
Myslím si, že se ovlivňujeme hodně. Teď například daleko víc fotím černobíle, protože v tom nacházím klid. Terezka dělá barevné věci a barvám i hodně rozumí, umí je krásně kombinovat vedle sebe. Na sobě naopak vidím, jak jsem barevně povrchní, nemám to navnímané a neumím to. Barvy mohou být hrozně krásné, jen stačí zvolit správný odstín. Tohle jsem začal víc vnímat až skrze naši spolupráci. Já jsem takový minimalista, barevné věci a myšlenky mi do života přináší Terezka.

Tuhle otázku si nemůžu odpustit, jak jsi fungoval během jarní koronavirové krize? Jako fotograf pro Seznamzpravy.cz jsi asi měl docela napilno…
Během první vlny koronakrize jsem nemusel hledat témata k focení, všude bylo co fotit. Najednou jsem věděl, co mám dělat a jak to mám dělat. Fotil jsem jak blázen. Přitom jsem kolem sebe neviděl moc dalších dokumentárních fotografů, co by to taky dělali. To mě inspirovalo k tomu fotit ještě víc, abych to téma pak mohl ještě dál nějak zpracovat a pozvednout. Jako pro dokumentárního fotografa pro mě byla tahle situace naprosto jasně čitelným signálem volajícím po zpracování. Najednou jsem cítil určité zastavení, díky kterému se mi lépe soustřeďovalo. Ta krize pro mě byla z tvůrčího hlediska strašně důležitá. Jednak jsem dělal hrozně zajímavé věci pro Seznamzpravy.cz, ale dostal jsem se i k focení věcí a osob, na které se jinak nedostává čas.

Fotografovat během krize ale musí být zároveň i velmi náročné…

Dokážu to dělat, jen když to chci dělat. Často musím v rámci práce fotit i věci, co bych sám zpracovávat nechtěl. Pak si v daném zadání musím najít tu realitu pro sebe tak, abych to zachytit chtěl. Věci mají hodně vrstev, a když se člověk hodně dívá a soustředí, dokáže vytvořit i ze zdánlivě beznadějných situací něco krásného. A to mě na tom baví.

Plánuješ nějak zpracovat tvorbu s touto specifickou tématikou?
Akademie designu ČR, která každoročně udílí ceny Czech Grand Design, se letos kvůli téhle situaci rozhodla vypsat grant s názvem Můj sen. O grant se měli hlásit tvůrci, kteří kvůli situaci buďto nemají dostatek financí, nebo času na provedení svých projektů. Výhrou byla finanční podpora 33 tisíc korun na realizaci a tyto projekty byly potom představeny v rámci Designbloku. Mně se podařilo umístit mezi třemi vybranými a tento grant získat. Původně jsem chtěl pro Designblok vytvořit dokumentární knihu z fotografií z první vlny koronakrize, ale nakonec jsem přistoupil ke konceptuálnímu ztvárnění tohoto tématu.

To se mi těžko představuje, popiš mi prosím, co tvá prezentace na Designbloku obsahovala…
Vyrobil jsem noviny, které jsou do jisté míry návodem na umývání rukou. Snahou ale bylo, posunout to někam dál. Tyhle letáčky s návody teď byli a jsou všudypřítomné a mě přišlo zajímavé zkusit si je sám vytvořit a doplnit je mými fotografiemi. Vždy jsem si přál dělat kreslené ilustrace, ale nemám s tímhle typem vyjadřování žádné zkušenosti. Takhle jsem si tento svůj sen mohl splnit. Do novin jsem vložil jenom jeden text. Je to anglická písnička pro děti, která jim má připomenout, aby pamatovaly právě na umývání rukou. Ve srovnání s každodenními naléhavými zprávami a pokyny, které se na nás valí ze všech stran, mi to přišlo jako takové pohlazení bez bodavé informativnosti. Na samotný Designblok jsem pak připravil místnost, ve které si člověk může odpočinout od okolního světa a trávit čas jen se svými myšlenkami, tak jak je mnoho lidí nuceno během nouzového stavu.

text: Kristýna Mikešová