Do instalace Davida Možného Blink of an Eye v brněnské Fait Gallery nás kurátor Pavel Švec nechává vstoupit dvojím způsobem. Buď zvolíme nejkratší cestu a necháme se vtáhnout zářícím monumentem uprostřed a šlehajícími plameny v pozadí, nebo se jako spořádaní návštěvníci zařadíme do vyznačené serpentiny, abychom náhodou nepředbíhali ve frontě.


Tehdy již od prvního kroku můžeme na vlastní oči zažít, jak v instalaci Davida Možného ztrácíme půdu pod nohama. Jak procházíme instalací Heat wave, celá ta popruhy vyznačená stezka i obrovský výstavní panel se před našimi zraky zanořují do země. (Tady nejde o přelud či potopu, jak bychom mohli také interpretovat stejnojmennou instalaci – obytný přívěs zanořený do podlahy blanenské galerie; tady nejsou ani osiřelé fragmenty kufrů, postupně se propadající do podlahy haly v instalaci Heat Wave II. z r. 2018 – zde se sami stáváme bezbrannými a bezprostředními účastníky „neobvyklého vybočení z klimatického normálu“.) Takto znejistěni, rozrušeni a smyslově vychýleni vstupujeme opatrně do šera a ptáme se, co nás tu vlastně čeká.

Náš pohled přitáhne jakýsi rozbitý pomník, obrovské zdemolované svítidlo nebo poničený reklamní objekt. Stěny skleněného hranolu téměř podlehly zkáze silné ruky. A ode dna vytéká barové namodralé světlo. Je to přesně ta zář a intenzita, která způsobí, že si na klubovém záchodku nedokážete pod kůží bezpečně najít žílu – tedy pokud si zrovna nutně potřebujete něco píchnout. Ta skla musel rozbít někdo ohromnou silou. V bývalé továrně, kde si David Možný zřídil ateliér, našel tyto fragmenty údajně poničené mladými narkomany. Namodralé světlo ozařuje objekt s názvem Dopamin zevnitř. Je tak uklidňující, že zahání i mrazivé pocity, které mají jednotlivé komponenty v anamnéze. Že jsme byli trvale zasaženi, uvědomíme si až v následujících dnech.
V souvislosti s podprahovým vnímáním významových křižovatek Davida Možného chtěl jsem ještě také hovořit o zážitku s fotografií. V polovině devadesátých let jsem na jedné výstavě v brněnském Domě umění viděl obrovskou fotografii, která čas od času promluvila. Autor či autorka animoval rty černobílého portrétu tak, že se hýbaly do krátké věty z reproduktorů. Pravda, dílko výrazem minimalistické, na tehdejší dobu ovšem pravděpodobně obrovský technický výkon. Maně se mi vybavila povídka Ivana Vyskočila Vždyť přece létat je tak snadné. Tam nabízí agentura pozůstalým službu, že podle fotografie oživí a zpřítomní jejich blízké. Fascinován tím zážitkem uvědomil jsem si, že nikoli věda, ale umění dokáže plnit naše sny.

Videoart Davida Možného je také založen na oživování neživého. Od robustních, dramatických příběhů přechází nyní autor k intimním, minimalistickým kouskům. Děj je maximálně potlačen. Tentokrát v černobílém videu Watching windows pozorujeme muže v protějším domě, jak nervózně telefonuje u otevřeného okna. Dialog si můžeme představit. (Vybaví se nám kupříkladu série fotografií Pavla Jasanského z jeho Paristory – i zde téma rozhovoru dvou mladých žen v pouliční kavárně bylo očividné.) David Možný velmi dobře ví, kolik stačí naznačit, kolik má vložit na začátek, aby se uvedla do pohybu divákova imaginace. Třeba se někdo shání po ztracené bronzové zásilce, která opřena leží opodál jako hyperrealistický odlitek balíčku z Číny (Fear God).

Nejvíc pozornosti si zřejmě nárokuje objekt s živým ohněm. Kovová plápolající písmena skládají dohromady slovo Love. Tvar písmen ve zvětšení kopíruje poslední předsmrtný deníkový zápis básníka Williama S. Burroughse. Ta věčně hořící, vždy spalující láska. Láska nade vše, až do konce, na konec, až tu nebudeme, láska. Most natural pain-killer what there is. Love. To není žert, anekdota, parodie či úsměšek. To je vyznání. Věčné světlo v temnotách, věčná spása. Kdo by na ni nevěřil? Zde stojí plápolající pomník lásky, o niž usilujeme, jež nás potěšuje, jež nás napájí energií, pro kterou se dokážeme obětovat. K tomu nám dopomáhej láska, amen! Instalace plamenné Love naproti monumentu drogové destrukce představuje nadějedárný symbol, memento a perspektivu, na které stojí za to přísahat. (Ale nesahat!)

Na Davidu Možném je sympatické, že umí překvapovat. Umí destrukci transkreovat do konstrukce, rozbité mění v nabyté, zoufalé v troufalé a co jevilo se stabilním, zbavuje iluze. Programově využívá demytizující postupy, aby pohlédl pod povrch věcí a – nabídl závoj nové iluze. Oč jsou postupy konstrukčně a materiálově náročnější, o to snáze si nás dílo dokáže podmanit. Je to zvláštní paradox autorova nenápadného humoru.

Další díl kurátorské expedice do autorova surreálného světa nese tentokrát název Limbo. V krychli připomínající veletržní kóji je ukryto sedm autentických interiérů sražených do podoby úzkých chodbiček. Je to jako vzorkovna ve filmovém studiu pro remake Kabinetu Dr. Caligariho, jako kulisy pro zážitkovou hru umístěnou do loutkového divadla, jako laboratoř na léčbu klaustrofobie, jako brány do labyrintu, za zrcadlo, do zásvětí, do podsvětí nebo aspoň do země snů. Až na to, že do výtahu na konci chodbičky se protáhne tak akorát váš kocour, k oknu se prosoukáte jen v botách 33 a útlé hotelové pokoje zřejmě poskytnou jen stání na prahu. Když se pošetile snažíme zhotovit tradiční selfíčko, protože tohle se musí vidět, to musíme ukázat, to se nedá popsat slovy – umělec se jen tiše usmívá nad našimi rozpaky: „Máme to marné. S tímhle se jen tak nevyfotíte. Sláva, zůstane nepokořeno.“  Takže si ještě chvíli, tak na mrknutí oka, můžeme mezi exponáty užívat rozverné vyšinutosti, před branami limba, v modravém svitu předpeklí, a prozatím jako diváci.

David Možný: Blink of an Eye
Fait Gallery (Ve Vaňkovce 2, Brno)
12. 5.—14. 8.

text: Zbyněk Fišer