Dlouho jsem váhal, zda psát o brněnské výstavě Jiřího Kovandy. Nakonec jsem podlehl sám sobě: Ano, vždyť výstava O deset minut dřív je vlastně také něco jako sbírka básní. Napíšu, že Kovanda je vizuální básník.


Exponáty oslovují návštěvníka laskavým, poetickým jazykem. Jsou důvěrně známé a prosté, ale vystupují v neočekávaných souvislostech. A jako v poezii, i zde hrají důležitou roli tituly. Názvy vystavených děl Jiřího Kovandy O deset minut dřív jsou vlastně nejčastěji metaforami situací. Označují konotace, nálady, pocity, vyvolávají obrazné a narativní představy. Samy instalace v sobě nesou silný náboj performativity, kterou názvy slovně posilují. Například instalací Ztracené klíče je zafixována určitá situace, určitý moment, konstelace entit, výsledný zásah autora do prostoru galerie. Titul zde funguje jako zhuštěný narativní scénář: divák může dané impulsy v mysli rozpohybovat. Představí si, že exponátem pohne, že klíče vrátí majiteli, jinde rozkutálí hrášek, rozfoukne nit, přestřihne provázkový plot. Akci však ve skutečnosti není nutno realizovat – zážitek se dostaví a úspěšná interakce s dílem nastane, když rozehrajeme svou představivost. Právě hledání možných variant, jak dílo interpretovat a jak poselství díla vnímat, je cílem estetické recepce, našeho obcování s artefaktem.

Konceptuální Kovandova díla a instalace totiž v sobě obsahují celou sumu variabilních konkretizací. Jednou stojí v popředí lyrický impuls – jako např. Anděl, vánoční ozdoba v Out of Balance, jindy je nápadná aluze – např. Automatická kresba, Zlatý prsten, onde dominuje dílu narativní interpretace – instalace s vycpaným vrabcem, Ztracené klíče nebo stonky umělých růží Po svatbě. Záleží vlastně na individuálním úhlu pohledu, na přístupu diváka k dílu, zda zvolí raději příběh, zda artefakt rozpohybuje nebo jestli se rozhodne pro líčení a detailním pozorováním si dílo ohmatá. Někdy lze u exponátu uplatnit přístupů více (např. kbelík a hrách lze v představách rozezvučet, přeskládat, rozkutálet). Statické Kovandovy intervence do prostoru galerie a vystavené exponáty přinášejí dynamický impuls k oživení v představách návštěvníka. Jsou to zpředmětněné modely myšlení, jakési konkretizace mentálních reprezentací, obecných kognitivních struktur, s nimiž operuje mozek při strukturaci významů. Výtvarně pojatá sémantická schémata v sobě koncentrují jádra scén a scénářů, kterými psycholingvistika popisuje lidské chování a jednání. Kovandovo ztvárnění těchto sémantických kategorií, jeho konkrétní vizualizace významů ovšem zároveň naznačuje jedinečnost každého lidského činu. Tyto individuální odlišnosti ve vnímání a chápání světa a v přístupu k uměleckému dílu vytvářejí pak kolem artefaktů onu neostře ohraničenou množinu významů.

Miniretrospektiva
Vzhledem k tomu, že jen nepatrná část děl byla vytvořena přímo pro tuto expozici, může mít návštěvník pocit, že se jedná o jakousi miniretrospektivu, o přehlídku děl prověřených časem. Některé koncepty přenesl autor z plenéru do galerie (jehličí s hřebíčky), jiné varioval (cihly, lžičky, provázky, potraviny). Na druhé straně některá díla působí, jako by povstala z náhody, která se na místě přihodila – například kbelík od bílé barvy postavený u bílého soklu: Bez názvu (2020) nebo žluté rukavice pohozené na kus kmene na podlaze: Miro (2020).
Pocit nahodilosti však vyvolává značné rozpaky. Konceptuální umění sice stojí na nápadu, ale právě proto, že stojí na nápadu a veškerou materiální, předmětnou realizaci transponuje do mentální aktivity diváka, musí kvalitní dílo konceptuálního umělce stát na myšlenkově kvalitním, resp. umělecky hodnotném, vyzrálém projektu. Jestliže se k takovému kroku uchýlí dnešní umělec nebo galerista, připadá mi to jako laciná provokace. Pouhý nápad, čím absurdnější, tím směšnější, není ještě zárukou estetického zážitku. Kovanda zkouší, kam až může vůči divákovi zajít.

Stavy bezradnosti?
Provokování diváka, návštěvníka, který jako by neměl být s to dokončit hlubší, závažnější myšlenku dílem otevřenou, autorem předloženou, vnímám jako nepřehlédnutelný rys brněnské výstavy. Exponát má evidentní potenciál generovat rozmanité narativní představy, rozehrát hru možných i nemožných interakcí – ale ve skutečnosti je to fádní, banální, triviální výčet reakcí. Zvláště díla vytvořená pro brněnskou výstavu vykazují nápadný rys improvizace. Jako by pouhá náhoda, že se vyskytla tady a teď, poskytla dostačující oprávnění k tomu, aby byla povýšena na artefakt. Otevřenost náhodě a její využití v umělecké tvorbě považuji za důležitý rys tvůrčí osobnosti. Nicméně existence náhody ještě neposkytuje alibi k tomu, abychom každé její začlenění do uměleckého projektu považovali a vydávali za estetickou hodnotu. Zralý tvůrčí postup se vyznačuje i rysy kritického výběru a zvažování toho, co je přínosné pro dílo, respektive pro výstavu jako celek. Exponáty jako Miro, kýbl od bílé barvy a sokl apod. devalvují umělecký koncept výstavy jako celku. Kritický divák je na rozpacích, kdeže je tu hranice náčrtku a kde ironického žertování. Je přirozené, že nakonec odmítá přijmout roli naivního pozorovatele, který obdivuje císařovy nové šaty, a snaží se věc nahlédnout v širších souvislostech.

Nové významové souvislosti může divák odkrývat při průhledech prostorem galerie, kdy se mu na jedné ose seřadí pohled na vícero děl. Autor a kurátor využívají nabídnuté vlastnosti výstavního prostoru optimálním způsobem, aby nejbližší okolí exponátu zůstalo čisté pro dostatečné vyznění.

Humory
Nápadným rysem děl Jiřího Kovandy je humor. Smysl pro komické vyznění prozrazuje nejedna instalace. Komického účinku ovšem dociluje autor různými prostředky: jednou je to napětí mezi názvem a výrazem – Dva polštáře II označují dvě bílé žvýkačky, jindy je to iluzivní spojení různých materiálů jako v hromádce rezavých hřebíčků a jehličí. Některé objekty mají podobu ready made, úsměv však vyvolávají nejen instalací, ale i díky svému metaforickému názvu – např. věšáky na ručníky umístěné nad sebou do nedosažitelné výše s názvem Anděl. Nejnápadnějším rysem komiky je však zřejmě absurdita. Minimalistický nonsens a absurdní humor využívá Kovanda jak v rovině slovesné, tak v rovině vizuální. Na vizuální rovině se mísí absurdita s mystifikací. Místo tkaniček navlékne do bot špagety, rezavé jehličí smíchá s rezavými hřebíčky k nerozeznání: nebýt popisky, asi bychom to ani nezpozorovali. Bílé košile navlečené na sokly a latě jsou parodií na výstavní panny, název Hymna však jejich strnulost předkládá jako výsměch bezhlavé poslušnosti.

Jiří Kovanda dokáže s vycvičeným citem pro detail využít rozličné nuance vizuálního vjemu. Autorova tvořivost vykazuje i sympatické rysy dětské hravosti: rohlík se dvěma špendlíkovými tykadly se promění v obrovského Slimáka, žlutý gumový míč nad hlavou je přece Měsíc. Radostná imaginace. Nonsensová poezie ve vizuální podobě.

Díky obrazotvorné náklonnosti mezi autorem a divákem vyvolávají vystavené exponáty spontánní radostné reakce. Viděl jsem návštěvníky, jak nadšeně napodobují představené situace, gesticky variují tvary exponátů, rozvíjejí a rozhojňují nejednu Kovandovu instalaci. Z návštěvy ve Fait Gallery se stává veselá událost naplněná zážitky – a o to koneckonců jde. Umění básnické má přeci především potěšit.

text: Zbyněk Fišer


Jiří Kovanda: O deset minut dřív
Fait Gallery (Ve Vaňkovce 2, Brno)
8. 10. 2020—10. 4. 2021