Galerie Rudolfinum do 11. ledna 2026 prodloužila sólo výstavu Kateřiny Vincourové s názvem Skin Care. Je do určité míry přelomová nejen pro umělkyni, ale i pro galerii. Samostatnou prezentaci české umělkyně galerie nabízí ve své historii poprvé. Nutno dodat, že hovoříme o tzv. velké galerii instituce primárně zaměřenou na současné mezinárodní umění.

V dnes již neexistující Malé galerii vystavovala v roce 2011 Adriena Šimotová, která nabídku využít prostory horních velkých sálů tehdy nevyužila. Program Galerie Rudolfinum na příští sezony je nicméně příslibem, že po Kateřině Vincourové návštěvníky čekají samostatné výstavy dalších českých umělkyň.

Jak se vám, Kateřino, vyrovnávalo při tvorbě koncepce výstavy Skin Care s rozlehlými neorenesančními sály Galerie Rudolfinum?

Celá koncepce výstavy je založená na prostoru galerie. Nechtěla jsem v ní stavět nový prostor nebo zdi. Zamýšlela jsem se nad tím, k čemu ten prostor na samém počátku sloužil. Představila jsem si obrazárnu, kterou chodí lidé v kruhu a občas si sednou na nějakou lavičku a koukají na stěny, a vlastně jsem si řekla, to je to, co mě zajímá, ta procházka tímto prostorem. Chtěla bych, aby lidé procházeli skrze má vystavená díla nejenom fyzicky, ale i mentálně. A tím pádem jsem si říkala, že vytvořím jakési krajiny. Jsou tady krajiny velké a krajiny miniaturní a ty se v určitých místech protínají.

Krajiny utvářejí díla, o kterých hovoříte jako o prostorových kresbách. Řekla bych, že vaše označení návštěvníky osloví zejména u děl Artérie (2010–2011/2025) a Molekuly (2006/2025). První tvoří pružinky, šle a další pružné materiály, které se pnou do celé výšky a téměř i šířky jednoho z největších výstavních sálů. Molekuly zase tvoří vzájemně propojené ženské pružné stahovací prádlo a v něm umístěné černé, tělové a barevné míče, vše prorůstá celým prostorem sálu.

Molekuly stejně jako Artérie jsou mé starší práce, které jsou pro mne stále živoucí a zásadní v mé tvorbě. V prostorách Galerie Rudolfinum konečně dostaly možnost k naplnění svého potenciálu. Mé obavy z návratu k starším dílům se staly tudíž liché. Řekla bych, že právě zde jsem se se svou tvorbou více propojila, její hlubší porozumění mi tak umožnilo sblížení se se sebou samou. Ukázalo se, že doteď existující soběstačné práce Molekula a Arterie mohou jako základní stavební prvek reagovat na prostor a prorůst ho jako rozpínající se organismus či živá tkáň. Staly se tak dalšími krajinami svých vymezených prostor a snad i jejich samozřejmou součástí.

V mé práci se prolíná křehkost a jemnost s temnými momenty. Zrcadlí se zde síla s radostí, pomíjivost, zmar i naděje, která nás v životě provází. Možná i rozpor mezi koncem a nekonečnem, ale i jistá dávka dekadence jsou pro mne důležitou součástí. Artérie zobrazuje pomyslné systémy vztahů a jejich princip.

Mohou to být vztahy jak rodinné, tak politické, vlastně jakékoliv. Jejich provázanost, vzájemná podmíněnost, sounáležitost, rozpor a napětí, v kterém koexistují a které spoluvytvářejí, podmiňují jejich samotnou existenci a při zkolabování jedné z jejich částic se tak může zhroutit celý systém. Jak u žilního řečiště artérií, tak třeba i našich logistických systémů.

Černá barva míčů v Molekulách je symbolickým semínkem zlé předtuchy. Delší dobu jsem sbírala stahovací dámské prádlo (body), ale práci s ním jsem odkládala. Symbolizovalo pro mne společenský diktát toho, jak má žena vypadat a jak uměle formovat své neposlušné, avšak přirozené křivky. Naplnit tak daný kánon ideální formy ženy, jak by ji svět chtěl vidět, ačkoliv je to proti veškeré přirozenosti. To samo o sobě by bylo silným tématem, nicméně na díle jsem začala pracovat poté, co jsem já konečně otěhotněla a má velmi blízká kamarádka ve stejnou chvíli onemocněla rakovinou.

Pocit intimity prostupuje všemi sály a intenzivně se pojí s ústřední postavou výstavy – ženou ležící na podlaze, přikrytou šedou látkou, z níž návštěvníci vnímají jen její obrys. Co vyjadřuje situace, ve které se nachází?

Ano, je to žena ležící na zemi v klasické podobě, na boku, jak ji vyobrazují malíři a sochaři. Je to vlastně moje přítelkyně, kterou jsem si vytvořila v nějaké chvilkové nouzi, kterou jsem měla kdysi dávno v ateliéru. Rychle jsem ji poskládala z krabic, byla to spontánní akce, to, co tam bylo, tak jsem prostě použila, hodila jsem na ni nějaký prachobyčejný hadr a pak jsem ji za nějakou dobu vystavila v jiné konstelaci. V Galerii Rudolfinum leží v sále, který je obložen troskami. Jsou to sádrokartonové desky nebo jejich zbytky a z nich vyrůstají nebo na nich ulpívají jak zbytky domácností, které symbolizují domovní zvonky a vypínače, a v některých místech části těla jako například uši. Na zvonky se dá zvonit, což vyvolává dost alarmující situaci. O té ležící ženě říkám, že je to moje alter ego. Stává se zde symbolem dnešních dnů.

Nové dílo Ticho, které vzniklo v roce 2025, visí zavěšené a dominuje celému sálu.

Jedná se o velkou plochu, osm krát pět metrů, ale působí velmi křehce. Vidíme před sebou materiál, který nám připomíná kůži, jedná se o silikon. Zároveň vidíme reliéf, který zobrazuje obličeje, oči, ústa, které se rytmicky opakují. Kompozice jako celek připomíná ubíhající data, který v nás vzbuzuje naděje a obavy zároveň. Obličeje zachycují podobu nějakého člověka, ale zvláštní je, že není typově Evropan ani Asiat, není to ani žena, ani muž, a všechny ty oči a pusy jsou upřeny na diváka, ale neodehrává se žádný rozhovor, je tam jen echo. Zastavení, které nese tíži hrozby a zároveň je tam půvab a jemnost. Můžeme si klást otázky, odpověď nepřichází. Hledání identity těchto tváří se mi pojí s naší lidskostí a s ní spojenou touhou, aby AI nebylo pouhým čipem, ale nejlépe bytostí, která zná smilování.

Výstavou se dá procházet oběma směry a je to důležité právě u díla Ticho, kde by návštěvníky mohl zaujmout význam jejího názvu Skin Care. Co vás k němu vedlo?

V prvé řadě určitě název výstavy bude lidem evokovat Skin Care jako reklamní heslo, které můžeme najít na obalech kosmetiky, a tím pádem se pojí s mými staršími pracemi z 90. let, které kritizovaly nějakým způsobem svět konzumu, a v druhé řadě tento název obsahuje dvě slova kůže nebo pleť a péče a v mém případě se nejedná jen o péči o pleť, i když ve výstavě máme různé podoby kůže a abstrahovaných tkání, ale péče je věc, která mě dlouhodobě zajímá, která je obsažena v mé práci a s níž mám i osobní zkušenost.

Kateřina Vincourová (* 1968, Praha) studovala na moskevské Akademii výtvarných umění V. I. Surikova (1986–1988) a poté na Akademii výtvarných umění v Praze (1988–1994). Stipendijní pobyty absolvovala v berlínském DAAD a v Headlands Centre for Art v Kalifornii. V roce 1993 získala ocenění Alexander Dorner Prize v Hannoveru a v roce 1996 jako první ženská umělkyně Cenu Jindřicha Chalupeckého. Ve své tvorbě se věnuje především instalaci a objektu, do nichž často zapojuje atypické materiály a každodenní předměty. Spolu s proměnlivostí aspektů identity a vztahů zkoumá také možnosti prostoru a jeho nejednoznačnosti.

text: Maja Ošťádalová