Dva pány, kterým jsem položila několik otázek, spojuje záliba ve vzpomínání. Jako se Přemek Podlaha zajímá o staré haraburdí, Aleš Cibulka a Ondřej Suchý se parafrází oné známé zahrádkářské znělky „furt hrabou“ v archivech.

Aleš Cibulka již několik let vydává kalendář s tvářemi herců černobílých českých filmů. O tuto tematiku se dlouhodobě a do hloubky zajímá, napsal nespočet monografií hvězd stříbrného plátna doby neveselé a dávno minulé. Jeho fanynkám je řádově –sát. Zajímalo mě, co na té zašlé slávě vlastně vidí.

„My si tehdejší kinematografii možná trochu idealizujeme, stejně jako dobu, kterou skrze právě tyto filmy známe. Konec 30. a začátek 40. let nebyla nikterak příjemná doba. Jenže filmy neukazují, jak to tenkrát opravdu bylo, ale jsou to většinou příběhy „jak chudá dívka ke štěstí přišla“. Protože bylo potřeba v době protektorátu a války se odreagovávat. A svou roli sehrála i tajemnost – tehdejší hvězdy byly naprosto nedostupné. Dneska můžete hereckou nebo pěveckou hvězdu potkat v metru nebo se s ní vidět na televizní obrazovce třikrát týdně. Hvězdy byly tehdy opravdu hvězdami. Což nejspíš fascinuje lidi dodnes.“

Myslíte si, že se točily lepší filmy než dnes?
Tenkrát se filmy točily jen proto, aby se lidi pobavili a později zapomněli na to, že je válka, že mají třeba polovinu rodiny na frontě a tak podobně. Paradoxní třeba je, že nejslavnější a nejlepší české veselohry vznikly v letech 1939–41, což byla ta nejstrašnější doba vůbec. Kristián měl premiéru 8. září 1939, tedy týden po začátku války. Takže určitě ne lepší – i když to je taky otázka, protože je prověřila doba. Samozřejmě je celá řada filmů, které už zcela zanikly a už si je nikdo nepamatuje a ani se nereprízovaly. Ale existuje celá řada filmů z té doby, které jsou vysílány v televizi, které vyšly na DVD a jsou digitálně vyčištěné a remastrované. To tenkrát nikdo nepředpokládal.

Pretty Woman pro pamětníky

Nepřijdou vám tehdejší filmy svými tématy právě i v kontextu dané doby banální?
Jsou to limonády. Těm filmům je často vyčítáno, že jsou prostoduché. Třináct nejslavnějších filmů Věry Ferbasové mělo stejný děj: dívka se do někoho zamiluje, zjistí, jakou ženu nebo dívku by ten milovaný po svém boku chtěl, a tak se za ni vydává. Tyto veselohry se pouštějí dodneška. Dnešní doba také přináší spoustu starostí, negativních informací, a možná právě proto se k těm snímkům diváci zpátky znovu vracejí. Protože se tam neřeší nic světoborného a jen se hodinu a půl koukáte na to, jak Madla z cihelny ke štěstí přišla. Řekl bych, že je to „odpočinkové“ nebo relaxační poslání, které mají stále.

Jaké filmy spadají do škatulky filmů pro pamětníky?
Dřív se tak říkalo filmům natočeným do roku 1945. Dnes už v televizním cyklu filmů pro pamětníky běží filmy natočené v 70. letech. Nedávno byl někde rozhovor s mladou zpěvačkou, která řekla, že má ráda staré filmy pro pamětníky, třeba Pane, vy jste vdova nebo Marečku, podejte mi pero. Je zvláštní, že ona tohle už bere jako pamětnické filmy. Otázka je, kolik z českých porevolučních filmů se bude pouštět za 60–70 let. Prověří je opět čas.

Čím jsou staré filmy stále aktuální?
Myslím, že humor se určitě nezměnil a tomuto pořád rozumíme. Já ležím smíchy u filmů s Hugo Haasem, protože mě dokáže neskutečným způsobem pobavit. Vlasta Burian se stal králem komiků a zválcoval i současné hvězdy komediálních filmů. Podle mě právě zde spočívá právě určitá nostalgie – nám by se líbilo v té době žít. Ve filmech není nic negativního, válka není zaznamenána. My tak máme pocit, že ta léta byla dobou úspěšných továrníků a sekretářek, které se stávaly jejich manželkami, že se žilo krásně. K tomu připočtěte noblesu, módu a fakt, že řečené slovo platilo. Divákům, kteří jsou starší, film připomene mládí. Divákům mé generace zase připomene, jak jsem přijel za dědou a babičkou a dívali jsme se na Hotel Modrá Hvězda. A vrátí mě do dětství, tedy do doby příjemné, milé.

Jak přilákat mladou generaci ke starým filmům?
Před lety jsem pořádal pravidelný festival pamětnických filmů v Biu Illusion. V první řadě seděl kluk, který měl piercingy a tetování, mohlo mu být dvacet, s holkou, která byla celá oblečená v kůži. Zeptal jsem se jich, zda nepřišli omylem jinam, jestli nejdou na rockový koncert. Odpověděli mi: „Ne ne, my se jdeme podívat na Kristiána, babička říkala, že je to prej docela pecka.“ A líbil se jim. Nedělám si ale iluze, že by si úplně nejmladší generace pouštěla filmy pro pamětníky. Stejně jako se snižuje zájem o dechovku a stává se z ní menšinový žánr, opadá i zájem o filmy pro pamětníky. Ale zase si říkám, že když vydavatelům stojí za to film dát do kupy a zrenovovat pro vydání na DVD, tak musí mít spočítáno, že o ně zájem je.

Sledujete nové filmy?
Málokdy. Já si radši počkám, až to bude v televizi. Nedávno se mě ptala kamarádka, jaký jsem viděl nejnovější film. Říkal jsem, že jsem náhodou tuhle v televizi docela nový film viděl a ona se ptala, co to bylo. Bylo to Pretty Woman. Smála se a říkala, že to už je dneska film pro pamětníky.

Vy jste ve svých dvanácti letech vydával školní časopis. Co byste do něj zařadil na téma nostalgie?
Slovo nostalgie pro mě ještě před lety mělo až negativní nádech, protože já nemám rád cokoli strnulého, sešněrovaného. Když někdo přeje pohodu, tak se mi otevírá kudla v kapse. Při vysílání pohodového rádia mne přepadají myšlenky na sebevraždu. Protože pohoda je podle mě až v rakvi. Nevydržím nečinný. Když mám den volna, tak mě bolí hlava už v poledne. Nostalgie má pro mě dnes úplně jiný nádech, současná doba je tak hektická a plná negativních zpráv. Takže si myslím, že lidé si začnou vyhledávat klid, který v kultuře byl. A tím spíš sáhnou do 30. let, protože jestli byly tehdejší filmy točeny proto, aby lidé zapomněli, že je válka, tak tím snáz zapomenete na to, že je jednadvacáté století, že doba je zlá, že je krize.

Suchý veselý nostalgik

Ondřej Suchý je nostalgik. Nelenil založit hospůdku Nostalgická myš, v rozhlase vysílá pořad s názvem Nostagické muzeum zábavy, televize dodnes reprízuje jeho Kavárničky dříve narozených a také má na kontě mnoho knih o velikánech filmového plátna, se kterými se často setkával či přátelil. Pan Suchý mi vyprávěl spousty historek plných slavných jmen. Sobecky si je ale nechám pro sebe a předložím jen tu část rozhovoru, která se vztahuje k našemu tématu.

Co je nostalgie?
Pro mě je to všechno řekněme od poloviny šedesátých let zpátky do začátku třicátých, z čehož jsem zhruba polovičku mohl zažít jako dítě a postpuberťák.

Jaký má nostalgie význam?
Nostalgie má – alespoň pro mou generaci – velký význam, poněvadž si člověk vybavuje to hezké, co zažil v mládí a co se nedá srovnávat s tím sebelepším, co nabízí dnešek. A ještě pozor – mluvíme o veselé nostalgii! Čili já v rozhlase dělám Nostalgické muzeum zábavy, protože si myslím, že nostalgik nemusí jenom plakat, ale může se taky chechtat.

Není to přece jen přílišné zůstávání v minulosti?
Já zjišťuji, že mi přítomnost nenabízí nic lepšího, než co jsem už prožil. Tady se rozcházíme s bratrem, který velmi žije přítomností a budoucností. Když jsem byl mladý, tak jsem si vždy ve čtvrtek kupoval knížky. Nikdy jsem je ale v podstatě nedočetl, protože jsem musel za holkama nebo do kavárny, do baru. A tak je to i s filmy. Je jich spousta, které znám jen podle názvu z 50. a 60. let a které jsem tenkrát nemohl vidět třeba i proto, že byly mládeži nepřístupné. Takže teď si říkám: „Co to dávali tenkrát v tom biografu?“ a mám na to čas.

Není současnost vlastně nostalgií budoucnosti?
Určitě. Já si myslím, že vy za takových čtyřicet let budete velmi nostalgická a shledáte z dnešních dnů mnoho krásného. Nostalgie zdraví neškodí. Dokonce se k nostalgii dá přistupovat tak, aby vás nabíjela pozitivní energií. Najednou je mi ten svět ukradenej, protože vyjdu ven a slyším, kde se kdo vyboural v autě, kdo kde jak otěhotněl, co strašného se zase stalo Ivetě Bartošové a podobně, ale mně je to jedno, protože si říkám, že svět je krásnej, protože jsem viděl zase jeden film, který jsem prošvihl, když mi bylo dvacet.