Chlad a brzké přítmí provázelo cestu parkem Giardini do pavilonu popsaného kovovými literami. Písmeno za písmenem opuncovalo budovu Cecoslovacchia. Je téměř listopad, skoro týden před velkými záplavami, které Benátky přišly nečekaně s nechtěnou velkorysostí navštívit a přede mnou se skví budova Otakara Novotného. Mírně poznamenaná léty, ale v základu charakterní, které pak trochu oloupaná omítka na kráse neubírá. Benátské bienále otevírá své kóje.


Mezinárodní přehlídka výtvarného umění v Benátkách s pořadovým číslem 58 se konala od 11. května do 24. listopadu. V letošním roce otevřela hlavní pavilon, který kurátoroval ředitel londýnské Hayward Gallery Ralph Rugoff. Pavilon se nachází v části Benátek Arsenale a představoval jednotlivá díla více než sedmdesáti autorů a autorek, která se vztahovala k větě May You Live In Interesting Times. Skrze tuto větu, dlouhá léta citovanou jako staré čínské moudro, dokonce kletbu, se Rugoff obrací k současnému světu. Takzvaná zajímavá doba je aktuálně obdobím konfliktů, krizí a náhlých změn, kterou reflektuje. A skutečně se množství děl věnovalo náročným otázkám identity svého národa, práci s informacemi a fake news, reflexi historických mezníků, politickým tématům a dalším sociálním problémům, které se ve společnosti vyskytují. Výstavami v hlavním pavilonu ale Benátské bienále nekončí.

Velkolepý minimalismus
Moderní architektura je se jménem architekta Otakara Novotného bezmezně spjata. Jeho dalšími realizovanými stavbami jsou kromě pavilonu v Benátkách například budova SVU Mánes na pražském Žofíně, obchodní a obytný Štencův dům na pražském Starém Městě, ale také učitelské a obytné domy v kubistickém slohu a v neposlední řadě i funkcionalistická pražská vila a ateliér malíře Václava Špály.

Český a Slovenský pavilon obdélníkového půdorysu a ostrých tvarů se nachází vedle pavilonů Francie a Velké Británie, tedy v poměrně strategicky důležitém sousedství výrazných evropských mocností. Koncipován byl v roce 1925 a pro letošní ročník se stal střechou nad díly Stanislava Kolíbala, narozeného téhož roku. Výstavu měl možnost připravit významný kurátor současné rakouské výtvarné scény Dieter Bogner. Zkušenost s Kolíbalovou prací získal už na počátku devadesátých let, kdy spolupracovali na rozměrné instalaci na zámku Buchberg am Kamp v Rakousku. Pro Benátské bienále dostala Kolíbalova výstava název Bývalé nejisté tušené.

„Mám rád všechno, co je bílé. I sádru. Nevadí mi její zprofanovanost. Mám ji rád, protože není ničím. Nevnuká myšlenky, ale je poslušná našich myšlenek. Neleží v trávě jako kámen, ani neroste jako strom. Teprve vzniká. A všechno dovoluje.“ (Stanislav Kolíbal, z katalogu výstavy v Nové síni, 1967)

Kolíbal, který byl se svým dílem zařazen do významných metropolitních výstav, v širším mezinárodním kontextu stále dostatečně zastoupen není. Jeho tvorba je specifická individuálním stylem, ve kterém kriticky přehodnocuje minimalismus a konceptuální umění. Dvourozměrná i trojrozměrná díla rozostřují hranice mezi kresbou, malbou, sochou a architekturou.

Pod střechu Novotného pavilonu zařadil Bogner díla ze šedesátých a sedmdesátých let minulého století i díla novější. Výstava představuje jak plastiky, tak grafické práce a je nutné vnímat je i v prostorovém řešení výstavy. Vzniklo také site-specific dílo přímo pro pavilon, které je na první pohled rozpoznatelné od děl přenesených. Nikoli ale tím, že by vyčnívalo z koncepce – tu naopak naprosto skvěle doplňuje a s benátským pavilonem vytváří přiléhavý dialog, ve kterém Kolíbal ukazuje, že přestože je jeho výrazový jazyk ustálený a vytříbený, hovoří s pružností a umí reagovat. Základem k tomuto celistvému projevu mu bylo studium scénografie na pražské AMU a grafický design na pražské UMPRUM. Vycizelované prolnutí lineárního v prostorovém má tedy své rozpoznatelné pilíře.

Černobílá výstava
Diskuzi k výstavě by mohl otevřít fakt, že vzhledem k pojetí výstav jiných participujících zemí představuje pavilon naší republiky (o který se stále střídáme i se Slovenskou republikou, přestože již od roku 1993 fungují obě země jako samostatné celky. Záhodno by tedy bylo nejen opravit pavilon, ale už postavit další…) díla jediného umělce. Koncepce dalších zemí představovala díla množství autorů sjednocená tématem, které výstavu zaštiťovalo nebo pavilony ukazovaly díla několika vybraných autorů v užší či vzdálenější souvislosti. Tato otázka, proč zrovna Kolíbal, byla očekávatelně vznesena. A přestože pro důvody vždy existují argumenty, nemyslím si, že by tento přístup, vystavit díla jediného autora, (který se mimochodem již v předchozích ročnících opakoval několikrát), nebyl důstojnou a kvalitní prezentací České republiky. Zcela oceňuji soudružnost prostoru s dílem. Instalace Kolíbalových děl, která jsou formálně striktní, čistá a geometrická, vytváří s Novotného pavilonem kompaktní estetický celek. Díla z poválečného období až do éry současných uměleckých trendů dokáží oslovit nejširší diváckou obec svou čistotou, vycizelovanou formou, ale mohou samozřejmě působit značně chladně až odosobněně. Může tedy nastat další otázka a to, jestli je Kolíbalova tvorba reprezentací estetického vyjádření českého umělce obecně nebo jestli se jedná o výstavu vybraného – ať už z jakéhokoli důvodu – autora.

Velmi pozitivně vnímám, že v rámci výstavy Českého a Slovenského pavilonu nešlo o jakoukoli snahu představit skrze díla témata týkající se ekologie, historických milníků republiky či obdobných témat se snahou „být aktuální“, ale že dostal prostor autor celoživotně konzistentní a zásadní v historickém kontextu výtvarného umění České republiky. Co vytknout výstavě je snad jen to, že v pavilonu bylo skutečně chladno. Argumentem by ale mohlo být odůvodnění, že i to byla další z vrstev výstavy, která přinesla konzistenci i v prožitkové rovině.