Jakým způsobem připravuje výstavní plán jedna z nejvýraznějších soukromých galerií olomouckého kraje Telegraph Gallery jsem si povídala s jejím šéfkurátorem Miro Macíkem.

Před nedávnem se v Telegraph Gallery se uskutečnil poměrně ojedinělý výstavní projekt. Zcela pozměnil prostory galerie a představil téma výstavy jako imerzivní prostředí. Jednalo se o výstavu Květen Marka Thera. Jakým způsobem Mark tak specifický výstavní projekt představil?
Šlo o jednotlivé fáze. Nerealizovaly se všechny Markovy nápady. Třeba v původní verzi si představoval, že budou všude také stropy. To ale už vzhledem k velikosti zásahů nebylo možné jak finančně, tak časově. Nakonec jsme se dohodli, že pojícím prvkem bude chodba, kde strop snížen byl. Nakonec to tak bylo lepší, protože Mark nechtěl vytvořit dokonalé prostředí, ve kterém si člověk bude připadat, jako by byl ve skutečné vile, ale bral to spíš jako nějakou kulisu. To bylo vidět na celkovém přístupu – když by návštěvník například otevřel nějakou skříňku, nenašel by v ní žádný obsah, žádné překvapení, protože Mark trval na tom, že má jít o kulisu, nikoli o interaktivní část. Mělo jít spíš o filmové studio, Mark dlouhodobě pracuj s videoartem, takže toto přemýšlení se ve výstavě také promítlo. Takže kdyby se tam natáčel film, tak by divák nepoznal, že to není reálná vila, ale návštěvník už viděl prostor jako kulisy.

Mira Macík (* 1993)
je absolventem ateliéru Grafiky Katedry grafiky a kresby Fakulty umění v Ostravě. V roce 2016 spoluzaložil studentskou galerii Podlaha, která doteď tvoří výstavní program na Fakultě umění v Ostravě. Od téhož roku je také kurátorem Galerie současného umění Prostějov. V roce 2021 založil Festival současného umění Prostějov a stal se také šéfkurátorem Telegraph Gallery. Kromě kurátorství se věnuje také vlastní grafické tvorbě.



Takto specificky jste začali pracovat nově, nebo jste dávali umělci takto velkou tvůrčí svobodu už dříve?
Takto specificky jsme začali pracovat nově, dříve se jednalo spíš o standardní systém prezentace umění. Se specifičností architektury výstavy jsme začali pracovat poprvé na projektu Marka Thera. Robert Runták měl potřebu, aby Mark zpracoval prostor bez ohledu na jeho dané dispozice, aby se zcela tvůrčím a svobodným způsobem pustil do jeho adaptace. Nechali jsme Markovi zcela volnou ruku.


Jaká byla původní vize Telegraph Gallery?

Robert ji vystavěl se záměrem hlavně prezentovat své sbírky. Ale s rozvíjením uvažování o původní vizi začalo přesahovat.

Jak vzniká výstavní plán galerie?
Sestavujeme ho já, Robert Runták a jako externí poradce Jan Kudrna. Každý máme své tipy a plán stavíme několik let dopředu. Nejsme typ galerie, kam by umělci posílali svá portfolia.

Jak se stavíte k formátu open call?
Takový formát je dle mého názoru vhodnější spíš pro menší projekty. Formát open callu jsme využili minulý rok pro prostor kina v Telegraphu. Z něho vzešla například spolupráce se Stanislavem Ondrušem, který měl pak v tomto prostoru svou výstavu. Tenhle formát ale pro naše uvažování vhodný není. Když stavíme plán, tak nemáme nedostatek umělců, naopak spíš se navzájem přesvědčujeme, koho do výstavního plánu zařadíme. Každý v něm máme svou část. A díky tomu je program i pestřejší.

Co všechno je součástí Telegraphu?
Je to v hlavně galerie v přízemí, která je zásadní složkou. V prvním patře je co-workingové centrum, v dalším patře je kavárna a kinosál, který se používá nejen pro projekce, ale pro program všeho druhu a součástí Telegraphu je i rozlehlý loft, který slouží ke kulturním akcím, komerčním pronájmům a ubytování.

Co ještě kromě výstav se dá v Telegraphu navštěvovat?
Galerijní platforma pořádá ještě další akce, například krátkodobé výstavy v kinosále nebo přednášky k tématům sběratelství současného umění nebo propagace v kreativních průmyslech.

Telegraph si buduje rozmanitost. To se dá vysledovat jak v podobě výstavního plánu, tak v podobě doprovodných programů. Aktuálně v galerii vystavují velmi výrazní dánští umělci. Jakým způsobem výstavní program stavíte? Jak často budou diváci moci zahraniční autory vídat?

Máme představy kolik čeho bychom ve výstavním roce měli mít, ale striktně na tom nelpíme. Program řešíme tak, že chceme mít minimálně jednu zahraniční výstavu ročně. Signál, který představuje díla ze Sbírky Roberta Runtáka, bude nově jednou za dva roky a snažíme se i o vyváženost médií. Velmi specifické také je, že galerie je na Moravě – nechceme být pouze pro uzavřenou skupinu lidí, což třeba Praha si může dovolit, ale chceme být otevření i lokálnímu publiku. Důležité je také zmínit, že galerie je zaměřená na umění počátku 90. let 20. století k současnosti, výjimkou je pravidelný výstavní projekt Signál.

Kdo je vaše publikum?
Je to umělecká scéna napříč Ostravou, Prahou, Brnem a dalšími městy. Je to ale samozřejmě i publikum z Olomouce, které se snažíme postupně na ty výstavy učit chodit. Koncepci i texty k výstavám máme přístupnější, srozumitelnější. Snažíme se nebýt v té uzavřené bublině, což vnímáme jako důležité všichni tři. Když jednou za rok uděláme výstavu, která je vizuálně zajímavá a přístupnější, tak potom nebude mít nejrůznější publikum ostych jít do galerie i na náročnější výstavní projekty.

Telegraph Gallery také pořádá rezidence pro umělce. Jak se na takovou rezidenci umělec dostane?
Stejně jako v případě výstavního programu si rezidenty vybíráme většinou sami, ale samozřejmě jsme rádi, když se nám někdo ozve a zašle portfolio.

Galerie má zajímavou vizuální identitu. Kdo je jejím autorem?
Je to grafický designer z Olomouce, Jakub Kovařík.

Co dalšího z umění, kromě jeho pravidelného vídání, návštěvníkovi nabízíte?
Máme také sérii autorských grafik Telegrafika. Autoři, které pro vytvoření grafiky oslovujeme, vychází buď z výstavního programu nebo z rezidence. Jako celek po deseti kusech je pak budeme prodávat ve sběratelské edici.

Výrazně pracujete také s okolním venkovním prostorem kolem Telegraphu, kam umisťujete sochy. Ty vybíráte jak?
Mohli bychom vybírat nejrůznější díla, ale chceme jít cestou vstřícnosti a divácké přístupnosti. Nechceme budit nutně kontroverzi. Před galerií je aktuálně umístěna socha Šelma od Michala Gabriela. Rád bych také zmínil, že na stěnách galerie zvenku je nový mural od Moniky Žákové, takže není venku pouze socha.