Stálá expozice skla firmy Johanna Lötze vdova z Klášterského Mlýna na Šumavě je známá zejména díky špičkového secesnímu sklu. V jeho stínu zůstávají poněkud neprávem o něco mladší skleněné exponáty, jejichž intenzivní barevné kontrasty střídají ve vlnících se vitrínách uměřené secesní tóny. Jde o skleněné předměty označované jako sklo tango.

Již toto označení v sobě nese zdroj inspirace, která je s nimi spojena – vitální, temperamentní a erotický tanec, který se kolem roku 1910 začal tančit i na evropských parketech. Bylo zde ale vzájemné propojení různých inspirací, které spojovala výrazná barevnost – díla expresionistů a fauvistů či kostýmy Ďagilevova baletu, který účinkoval v Paříži i jinde v Evropě.

Tango bylo v počátcích měšťanskou společností zavrhováno jako tanec velice nemravný, ale zakazované ovoce… A tak se černé obleky pánů spolu jasně červenými, oranžovými, žlutými či zelenými šaty dam ve víru podmanivé hudby staly velkou módou. A na to reagovalo i užité umění a umělecký průmysl. Vyráběly se tango deštníky, tango látky, tango boty a vitalitu tance do sebe vtáhlo i Tango sklo.

Agresivně barevné plochy skleněných předmětů, na nichž vynikaly tmavé dekory, v sobě nesly velkou dynamiku a rychle nacházely své zákazníky. A zřejmě jako první přišla s tímto sklem v Evropě právě šumavská sklárna firmy Johanna Lötze vdova a promítla do něj i výsledky své spolupráce s tehdejšími předními vídeňskými návrháři a architekty – Josefem Hoffmannem, Michaelem Powolnym, Dagobertem Peche či Hansem Bolekem. Díky jejich návrhům nesou první předměty v nových barevných kombinacích z počátku druhého desetiletí 20. století ještě odraz geometrické secese. A bylo to právě Tango sklo, které po ekonomických potížích a bankrotu z roku 1911 začalo již před první světovou válkou firmu Lötz znovu vracet na světové trhy.

Ale přišly čtyři dlouhé a tíživé válečné roky – vojáci v zákopech, hlad v zázemí a těsně po válce ničivá epidemie španělské chřipky i přetrvávající nedostatek potravin. Poválečná doba byla na jedné straně těžká, ale na straně druhé nastal mír a společnost byla i plná optimismu. A právě tehdy přichází největší boom tango skla. Jakoby jeho zvláštní až magická vitalita přinášela energii a radost ze života. Jásavé a zářivé barvy mají takovou sílu.

To již tango sklo vyrábělo v tehdejším Československu mnoho firem, ale firma Lötz patřila i v této době k nejlepším jak v designu, tak v technickém provedení. A vyrobit sklo tango není zcela jednoduché, protože nejde o jednolitou barvu, ale o sklo vrstvené. Tenká vrstva opálového barevného skla je tu uzavřena mezi dvěma vrstvami čirého bezbarvého skla. Z nichž ta vnější poměrně tlustá dává jako malovaným, tak hutně nataveným dekorům určitou hloubku, protože se odráží do barevné plochy.

Sklo tango prožívalo dobu své největší slávy zhruba do poloviny 20. let 20. století, kdy se do něj promítal dobový dekorativismus a mnoho dalších stylových proudů. A už nikdy vlastně z užitého umění nezmizelo. K jeho barevnosti i kontrastům se designéři stále průběžně vracejí. A možná dnes je ten správný čas pro připomenutí jednoho radostného a jásavého skla, které pomůže člověku zvednout náladu. Až zase otevřeme Pavilon skla v Klatovech, tak bude příležitost se s těmito skly ve špičkovém technickém provedení a zajímavých designech seznámit i „naživo“.

text: Jitka Lněničková